Ani pro toho, kdo se blíže nezabývá plemeny koní, nejsou lipicáni prázdným pojmem. Mnozí naši turisté, kteří navštívili Vídeň a vídeňský Hofburg, někdejší rezidenci habsburských císařů, nezapomněli na mimořádný zážitek tzv. španělské královské jezdecké školy, předváděné právě v Hofburgu. A aktéry této skvělé podívané byli elegantní statní bělouši - lipicáni. Ostatně drezura těchto nádherných koní bývala často jedním z vrcholných čísel programu velkých evropských cirkusů.
Lipicáni jsou teplokrevné plemeno koní jezdecko-tažných a kočárových. Bylo vyšlechtěno křížením koní starošpanělských, staroitalských a arabských a záměrnou selekcí. Vyznačují se pevnou stavbou těla, učenlivostí, živým temperamentem, vytrvalostí a dobrou povahou. Vynikají svou bílou barvou, tu však získávají až v plné dospělosti (rodí se šediví) a mají i bílou pěkně hustou hřívu.
Plemeno dostalo své jméno podle hřebčince Lipica ve stejnojmenné vesnici ve Slovinsku v krasové oblasti západně od italského Terstu (viz Výlety: Slovinsko). Hřebčinec tu založil v roce 1580 rakouský arcivévoda Karel, který spravoval Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Istrii a Terst. Panství Lipica koupil od terstského arcibiskupa a v nově založeném hřebčinci chtěl chovat větší počet jezdeckých i tažných koní pro svou rezidenci ve Štýrském Hradci (Graz). Součástí budování hřebčince byla i úprava okolních terénů - z krasových poljí a závrtů byla do Lipice navážena půda, zatravňovány pastviny a částečně zalesněné pozemky pak úplně změnily ráz okolní krajiny. Arcivévoda kupoval koně ve Španělsku, Itálii, nechyběli však ani arabští, němečtí a dánští koně.
Hřebčinec v Lipici zažil řadu těžkých situací. Mimo jiné byli zdejší lipicáni v roce 1805, za napoleonských válek, přestěhováni do bezpečného města Djakovo ve Slavonii, odkud byli vráceni v roce 1807. Pak se stěhovali v roce 1809 do Maďarska, kde zůstali šest let. Nejvíce postihla Lipici druhá světová válka. Po kapitulaci Itálie okupovali Slovinsko Němci, kteří přestěhovali všech 179 koní do Hostouně v západních Čechách. V Hostouni byli soustředěni koně i z dalších hřebčinců z okupovaných zemí, mj. z jugoslávského královského hřebčince Demir Kapija, z jugoslávského arabského hřebčince Dušanovo u Skopje a z polského hřebčince Janow.
Hostouň patřila do americké zóny. Američané předali část koní Italům, mnoho koní bylo předáno do rakouského hřebčince Piber. Do Lipice, která jako součást zóny B připadla socialistické Jugoslávii až v roce 1947, se sice vrátilo jen 11 koní, ale během 30 let se hřebčinec vrátil na původní úroveň jak co do kvality, tak do počtu koní.
V Chorvatsku se lipicáni (lipicanci) chovají ve státních hřebčincích v Djakovu (od roku 1806) a Lipik u Pakracu, oba ve Slavonii a v několika družstevních chovných stanicích.
Chorvatští lipicáni však v roce 1991 zažili největší úder v historii plemene. Hřebčince byly ostřelovány z minometů z okolních vesnic obydlených slavonskými Srby, útokům neušli ani koně, kteří byli v té době na pastvinách mimo hřebčinec. Nemálo koní přitom zahynulo.
Přes 80 koní, od hříbat po dospělé hřebce a klisny, odvedl do Srbska po dobytí Slavonie srbskými jednotkami slavonský Srb Mile Komasović z Pakrackého polje. Měl souhlas jak srbských okupačních orgánů, tak srbské vlády v Karadjordjevu.
Od tohoto zloděje koupil celé stádo srbský majitel hřebčince u Nového Sadu Todor Bukinac, kde se koně nacházeli až do nedávné doby.
Chorvaté usilovali po léta o navrácení lipicánů do jejich rodných hřebčinců v Chorvatsku, ale bez úspěchu. V minulých letech se objevily v srbských novinách zprávy o tom že koně v hřebčinci T. Bukince jsou v dost špatném stavu, jsou slabí, hubení, špatně živení i ošetřovaní, což majitel hřebčince popíral. V podstatě však nebyl proti vrácení koní do Chorvatska, ale žádal odškodnění ve výši minimálně 300000 eur. Chorvatské organizace, které samy neuspěly se svou snahou o návrat koní, se nakonec obrátily na chorvatského prezidenta Mesiće s prosbou, aby se on osobně zasadil o brzké vyřešení osudu lipicánů.
Hlásili se i chorvatští dobrovolníci, kteří chtěli přispět k návratu koní. Byl mezi nimi i známý chorvatský lékař Dr. Berislav Tomac, majitel záhřebské polikliniky "Diagnostika 2000", který nabízel 50000 eur s tím, že vrácené koně pak ihned daruje chorvatskému státu. Dr. Tomac, pocházející z malé slavonské vesnice u Pakrace, byl citově vázán na lipicány, které jako dítě každodenně vídal na pakrackých pastvinách.
Po 16 letech se nakonec v polovině října letošního roku podařilo návrat koní uskutečnit. Na hraničním přechodu Ilok byl předání přítomen i chorvatský ministr zemědělství. Nejdůležitější přitom bylo, že zůstalo zachováno genetické jádro chorvatských lipicánů, že byli zdraví a v přijatelném stavu. Majitel srbského hřebčince T. Bukinac nakonec sám inicioval návrat koní do Chorvatska, kvůli velkým výdajům na krmení a péči o ně. Podle oficiálních vyjádření neplatilo Chorvatsko žádné odškodnění, avšak zavázalo se, že pomůže Srbsku svými zkušenostmi v procesu přidružení k EU. Vrácení ukradených lipicánů byl odstraněn i jeden z problémů, které zatěžovaly chorvatsko-srbské vztahy.
Jako zajímavost stojí za zmínku i skutečnost, že spolu s lipicány se vrátil do Chorvatska i muž, který je za války odvezl do Srbska. Svou vinu údajně odčinil tím, že se velmi angažoval při jednáních o návrat koní do Chorvatska a přispěl ke konečnému pozitivnímu řešení. Bude nadále pracovat v hřebčinci v Lipiku.
Zdroj informací:
- Jutarnji list: www.jutarnji.hr
- Wikipedija: hr.wikipedia.org
