Panduři a baron Trenck

Chorvatsko... Články ... Témata ... Panduři a baron…
Publikováno: 23.02.2010
23.2.2010

Co vlastně znamená "pandur", slovo tolik skloňované na titulních stranách všech českých deníků v souvislosti se současnou aférou kolem nákupu obrněných transportérů tohoto názvu?

Pandur byl původně osobní strážce či sluha uherských a chorvatských šlechticů, později se tento název rozšířil na strážní a pořádkovou službu na jejich panstvích, která střežila hranice a bojovala proti Turkům. Do širšího povědomí se panduři dostali díky baronu Trenckovi, který tak pojmenoval svoji kontroverzní vojenskou jednotku v rakouských službách.

Baron František (Franz) Trenck, plukovník rakouské armády, se proslavil svou neobyčejnou odvahou, velitelskou zdatností a neobvyklou bojovou strategií, kterou vždy s úspěchem uplatňoval proti všem svým protivníkům. Svou povahou to byl nesmírně vznětlivý, výbušný, nedisciplinovaný, obzvlášť krutý, bezohledný, obávaný a nesmiřitelný muž, který právě díky těmto svým vlastnostem slavil úspěchy na všech frontách, kam ho osud zavál.

Světlo světa spatřil v roce 1711 v rodině vysokého rakouského důstojníka pruského původu. Již od svých mladých let naháněl František Trenck hrůzu svému okolí jak svou divokostí, tak i mimořádnou tělesnou zdatností a silou. Byl podle posledních antropologických výzkumů mohutné postavy a vysoký kolem 190 cm, což byla v tehdejší době výška úctyhodná. První vojenské zkušenosti získal v rakouské armádě, později dosáhl značných úspěchů v ruské armádě. Pro svou nedisciplinovanost, krutost a aroganci si udělal četné nepřátele. Ti ho po celý život, ať právem či neprávem, očerňovali u jeho nadřízených, spřádali intriky a využívali všech Trenckových přehmatů. A těch bylo vždy dost. Nahrávala jim i Trenckova hrabivost a bezostyšné shromažďování majetku.

Trenck byl nakonec vyhoštěn z Ruska a byl mu zakázán návrat. Ale v té době, měl již za sebou četné vojenské úspěchy a získal si pověst vynikajícího velitele. Přibližně ve stejné době nastoupila na rakouský trůn Marie Terezie, ohrožovaná ze všech stran, které právě velitel, jakým Trenck nepochybně byl, přišel nesmírně vhod, přes všechnu divokou pověst, která ho provázela. Trenckova hvězdná chvíle přišla po vypuknutí Rakouska s Pruskem. Tehdy Trenck nabídl Marii Terezii, že naverbuje tisíc vojáků, vyzbrojí je na své náklady a v jejich čele půjde bojovat proti Prusům. A Marie Terezie neměla jinou možnost než s radostí návrh přijmout.

A tady v roce 1740 začíná historie vojenské jednotky pandurů, jak Trenck svůj nový sbor pojmenovat. V tom, z jakých vojáků se nový útvar skládal se historické prameny liší. Podle jedné, a to nejpravděpodobnější verze, tvořili Trenckův sbor vesměs kriminálníci, trestanci, vrazi, lupiči a násilníci z oblasti Slavonie, kde měl baron Trenck v Brestovci své panství, a povodí řek Sáva a Drina v Chorvatsku, kteří byli ochotni pod Trenckem bojovat. Ostatně v samotné listině udělující Trenckovi souhlas k vytvoření jeho sboru, se uvádí, že věrnou službu císařovně se mohou ti, kdo se v minulosti dopustili trestných činů, znovu získat její důvěru. Podle druhé verze naverboval Trenck slavonské a srijemské sedláky a chorvatské posávské a podrinské hraničáře (tedy svobodné chorvatské obyvatele tzv. Vojenské hranice, což znamená, že to nebyli vyvrhelové, nýbrž tvrdí, v neustálých bojích s Turky zocelení hraničáři.

Důležité bylo, že panduři nedostávali žádný žold, nýbrž měli právo na válečnou kořist. A toto právo uplatňovali stejně jako jejich velitel velmi vehementně, nevybíravě a krutě.

Panduři byli oblečeni tak zvaně po turecku, tj. Měli červené dlouhé pláště a kapucí, bílé kalhoty, černý krátký kabát zvaný dolomán, červenou sametovou čapku, bílé opánky, šátky uvázané a la Croata (právě z toho se později vyvinula kravata) a samozřejmě měli šavle na řemeni, pušku, dýku a dvě pistole za opaskem. Sbor, který tvořili převážně pěší vojáci (součástí bylo však i přibližně 120 jezdců), doprovázela též hudba, tzv. turecká banda, složená z 12 hudebníků. Bylo to jedno z prvních vojenských hudebních těles v Evropě. Již sama tato hudba naháněla protivníkům hrůzu. Ne nadarmo se vžilo úsloví "zahrát někomu bandurskou".

Svůj sbor vycvičil sám Trenck, a to k boji zvláštní taktikou, která se zčásti podobala způsobu boje používaného tehdy hraničáři (krajišnici) na chorvatsko-turecké hranici. Byla to taktika připomínající pozdější partyzánský způsob boje. Panduři při ní plnili především zvláštní úkoly; přepadali dopravní a zásobovací cesty, napadali nepřátelská velitelská stanoviště, byli v prvních liniích při pronikání do dobývaných osad, získávali informace, zneklidňovali vojenské síly nepřítele. Prokazovali sice svou vysokou bojeschopnost a profesionalitu, svou troufalost a šílenou odvahu, ale byli obáváni pro nelítostné rabování a loupení a bezmeznou krutost.

Jako vojáci se panduři velmi osvědčili, mimo jiné i v bojích v Čechách, ale násilnosti jejich i jejich velitele, byly příčinou neustálých stížností, s nimiž se ostatní rakouští důstojníci a velitelé obraceli na nejvyšší místa, někdy dokonce i k panovnici. Ta si však byla vědoma vojenské důležitosti Trenckova sboru a v roce 1744 dala dokonce souhlas k jeho rozšíření na 2 500 mužů, později prý ještě o dalších 1 500 vojáků. Trenckovi nepřátelé se však nevzdávali, zvláště když se občas k jejich stížnostem přidali i zahraniční spojenci Rakouska. Trenck žil jako na houpačce – nahoru dolů, občas upadal i v nemilost Marie Terezie, ale ta pro něj, přes jeho výstřelky, měla určitou slabost, i když nebylo za mák pravdy na pomluvách, že pohledný divoký baron si získal její srdce.

Trenck poskytoval svým nepřátelů dostatek důvodů k obvinění, včetně mravnostních deliktů, aby se jim nakonec podařilo dosáhnout jeho uvěznění. I když byl nakonec na zákrok shora propuštěn, neustával provokovat a pokračovat ve svých nepřehledných akcích, až nakonec došlo k tomu, co se muselo stát: byl souzen a odsouzen k trestu smrti. Ten mu však byl panovnicí změněn na doživotní žalář. Svůj trest si měl odpykat ve vězení na Špilberku v Brně. Jak však z posledních studií pravděpodobně vyplývá, nebyl Trenck vězněn v kasematech, které byly v té době určeny por obyčejné nejtěžší zlosyny. Prominentní vězni byli drženi v nadzemní části věznice, v celách, kde měli podstatně mírnější podmínky a bylo jim dopřáváno i určité pohodlí a dobrá strava. Ale jisté to v Trenckově případě není.

Ostatně dlouho Trenck na Špilberku nepobyl, pouze dva roky. V roce 1749 sepsal svou poslední vůli, před váženými svědky prohlásil, že se blíží jeho smrt a skutečně po pár dnech zemřel. Spekulovalo se, jak to vlastně s tou jeho smrtí bylo, nebylo jasné, jakou nemocí trpěl a vynořilo se mnoho hypotéz, zda nechtěl původně svou smrt jen předstírat. Ale nakonec ve svých třiceti devíti letech opravdu zemřel a je podle svého přání pochován v kryptě brněnského kláštera kapucínů.

Po odsouzení barona Trencka byl jeho oddíl přeměněn v pravidelný pluk rakouského vojska, který působil v oblasti Slavonie.

Jen je třeba dodat, že se názory historiků a veřejnosti jednotlivých zemí na pandury a barona Trencka značně různí.

Na Trencka a pandury lze narazit v Chorvatsku poměrně často, zejména ve Slavonii. I když baronův zámek v Trenkovu (severně od Požegy) značně chátrá, jeho jméno nesou ulice i historický dechový orchestr "Trenkovi panduri" z Požegy, kde se vloni konal i první festival "Dani Trenkovih pandura", ale i oblíbený vinjak (vinný destilát) "Trenk" s charakteristickou zátkou ve tvaru pandurské čepice, který produkuje výrobce čokolád a alkoholických nápojů Zvečevo z Požegy, k dostání v každé chorvatské samoobsluze.


Zdroj informací:

  • Zdeněk Vyhlídal: Vězeň ze Špilberku - román o životě a smrti barona Františka Trenka

Mohlo by vás zajímat