Jednou z hojně navštěvovaných, neobyčejně cenných kulturně historických památek Dubrovníku je tamější synagoga, jedna z mála židovských svatyň, které se v této části Evropy dochovaly do našich časů.
Dubrovník
Kdo byli Židé, kteří se tady na půdě Republiky Ragusa (což je původní název Dubrovnické republiky) usadili již před staletími a žili tu až na některé historické peripetie celkem v klidu, svobodě vyznání a poměrně ekonomické prosperitě prakticky až do druhé světové války?
Byli to tzv. Sefardové, to je Židé pocházející ze Španělska, kteří právě ve Španělsku našli trvalý domov po definitivním vyvrácení Izraele Římem a po rozptýlení Židů po Evropě. Byli ze Španělska vyhnáni ediktem španělských královských manželů Isabelly Kastilské a Ferdinanda Aragonského z 30. dubna 1492. Podle tohoto královského výnosu musili všichni Židé žijící na území Španělska opustit během následujících čtyř měsíců zemi, kde se narodili a žili odnepaměti.
Marné byly pokusy bohatých Židů nabídnout královskému dvoru, kterému se soustavně nedostávalo peněz, částku na tehdejší dobu neuvěřitelně vysokou, která měla pohnout královský pár ke stažení výnosu. Ani intervence dvou židovských ministrů Isabelliny vlády nic na situaci nezměnila. Je pravda, že Isabella i Ferdinand dlouho váhali a odmítali dekret podepsat, ale jednou již podepsaný a vydaný dekret nehodlali stáhnout.
Vydání dekretu předcházelo vyostřování nálad lidu proti Židům. Lidé poukazovali na bohatství většiny Židů - podle obecného mínění je Židé vydřeli na katolické většině. Trnem v oku lidí byl i nárůst politické a ekonomické moci židovské elity, získání významných státních funkcí Židy a z toho vyplývající strach, že nakonec úplně ovládnou španělské království. Především však bylo katolické obyvatelstvo přesvědčeno o vině Židů na umučení a smrti Ježíše Krista. Na rostoucí nenávisti k Židům se tehdy (ale i v budoucnosti) výrazně podíleli Židé-konvertiti, tj. Židé obrácení na křesťanství.
Zachránit se před vyhnáním mohli jen ti Židé, kteří přijali katolickou víru a křest.
A tak se 2. srpna 1492 vydalo na cestu na padesát tisíc Židů, kteří zamířili do Portugalska (odkud však byli nuceni odejít v r. 1496), do Maroka, Holandska, Francie a Itálie a ještě dále, do turecké země. Téhož dne vyplouval z Barcelony i Kryštof Kolumbus, který si ve svém deníku poznamenal, jak při opouštění přístavu plul kolem lodí plných zoufalých vyhnanců. Podle některých historiků existuje dokonce spojitost mezi Kolumbovou objevitelskou plavbou a židovským exodem; právě Kolumbova cesta měla objevit nové země, které se měly stát novým domovem i pro všechny židovské vyhnance.
Židé nazývali Španělsko Sefarad, sebe pak Sefardy, sefardskými Židy. Odnášeli si tak s sebou jméno odvozené z názvu staré vlasti (hebrejsky je nazývali Sefardium), ale také jazyk své rodné země, její kulturu, její zvyky a obyčeje. Jazyk sefardských Židů bylo ladino, vlastně španělština promísená některými židovskými výrazy. Ke své staré vlasti lnuli Serfardové horoucí láskou a oddaností.
V Evropě byli Sefardové dobře a ochotně přijímáni. Nejvřelejšího přijetí se jim dostalo od sultána Bajezida II. (vládl na přelomu 15. a 16. stol.), který si byl vědom, jaký užitek mohou jeho obrovské, ale většinou řídce osídlené zemi přinést tito Židé, vzdělaní, schopní, agilní a pracovití, znalí obchodu, řemesel, peněžnictví, mezi nimiž nechyběli ani četní vědci, lékaři, filozofové a umělci. Neváhal proto a blahosklonně souhlasil s jejich usazením ve své říši. Jejich hlavními středisky se v tehdejším Turecku stala města Soluň, Istanbul a Sarajevo. Zde měli vyhnanci klid, svobodu, možnost pracovního uplatnění a - což bylo pro mimořádně důležité - náboženskou toleranci, kterou Turci v této fázi svých dějin uplatňovali.
Podle některých vědců právě díky sefardským Židům zdomácněly v tureckém vojsku některé z tehdejších moderních zbraní a turečtí vojáci se je rychle naučili používat. Právě i díky těmto zbraním dobývali Turci tak úspěšně jednu balkánskou zemi za druhou.
Avšak ani jiné evropské státy se nebránily přijímat na své území sefardské Židy. Patřilo mezi ně třeba Holandsko a také Itálie, resp. Benátská republika. Ta usazovala Židy jak přímo v Benátkách, tak i na jadranském přímoří, které jí tehdy převážně náleželo.
Jednou z nejpočetnějších a nejúspěšnějších komunit v rámci Benátské republice byl vedle Benátek Split, kde Židé získali četná privilegia a volnost obchodu, řemesel, vědy a umění.
I maličká, ale úspěšná obchodní republika Ragusa, vklíněná mezi mocné Turecko a vychytralou Benátskou republiku, přijala ochotně židovské přistěhovalce. Jasnozřivě pochopila, jaký úspěch mohou jejímu hospodářství přinést noví židovští obyvatelé. Vykázala jim místo přímo ve středu města. Původní gheto připomíná již jen pojmenování uličky, kde se rozkládalo - Žudioska (Židovská), jedna z těch uliček, které odbočují z hlavní třídy Placa. prudce vzhůru k hradbám. Tady byla jejich obydlí, zde si vybudovali synagogu (v prvním patře domu) i další náboženské stavby, stejně jako školu. Synagoga se dochovala dodnes.
I přes poměrně dobré podmínky, jakých se tu Sefardům dostalo, vzpomínali po celá staletí na svůj původní domov jako na zemi zaslíbenou a s nenávistí v srdci proklínali královský pár a všechny, kdož přispěli k jejich vyhnání ze Španělska. Jedním z nich byl například vzdělaný Didacus Pirrhus, druhým jménem Jakobus Flavius a původním Isaia Koen, který v r. 1577 zakotvil jako učitel řečtiny v Dubrovníku. Ve svém básnickém díle "De exitio suo" proklel všechny viníky svého trpkého exulantského osudu.
Většina literatury a dokumentů safardských Židů je psána v jejich rodném jazyku, v ladinu, používaném sefardskými Židy dodnes. Dochovalo se poměrě čisté a dnešní Španělé mu rozumějí. Je to vlastně středověká kastilština s určitou příměsí hebrejských slov. Vztah ladina ke španělštině je obdobný jako u západoevropských Židů - Aškenázů vztah jiddiš k němčině.
Specifickým znakem Sefardů žijících na území Benátské republiky a Republiky Ragusa, tedy konkrétně ve Splitu a Dubrovníku, bylo postupné vytěsňování ladina, tedy španělštiny, jako hlavního dorozumívacího jazyka Židů ze Španělska. Docházelo k tomu proto, že italština byla jako místní hlavní dorozumívací jazyk zejména vzdělanějších vrstev natolik podobná ladinu - španělštině, že Židé postupně přecházeli pod jejím dominujícím vlivem k italštině.
Po tolika staletích poměrně klidného života na Balkáně potkal Sefardy tragický osud za druhé světové války. Nacisté a jejich horliví místní přisluhovači a pomocníci se postarali o likvidaci sefardských komunit, ať už se jednalo o statisícová města jako například v Soluni nebo o komunity o několika desítkách obyvatel. A to byl právě osud sefardských Židů v Dubrovníku. Nacisté zlikvidovali kolem 95 procent židovského obyvatelstva na Balkáně, vyloupili a znesvětili jejich synagogy, většinou je úplně zničili. Po válce se již mnoho židovských komunit nevzpamatovalo a zaniklo.
Dubrovnická synagoga je druhá nejstarší sefardská synagoga v Evropě, která dosud slouží jako židovská svatyně (byť částečně i jako muzeum). Byla postavena v 16. stol. Její dochované vnitřní vybavení je ve druhém patře domu v Žudioské ulici. V prvním patře jsou místnosti zdejší židovské obce. Za druhé světové války byly vzácné liturgické předměty odvezeny do bezpečí, vnitřek synagogy byl poničen. Znovu vysvěcena byla v r. 1956, ale náboženským účelům pak sloužila jen sporadicky (z původní židovské komunity zůstala po válce jen hrstka). Od r. 1980 pak byla na pár let jen muzeem.
K dalšímu poškození došlo za srbsko-černohorského mnohaměsíčního obležení Dubrovníka v 90. letech minulého století a jeho ostřelování. I tentokrát neutrpěly vzácné liturgické předměty žádnou škodu, protože byly včas bezpečně uschovány. Ve druhé polovině 90. let 20. století, v r. 1997, byla synagoga opět obnovena. Od té doby slouží dále jednak jako muzeum, jednak jako židovská svatyně sefardského obřadu. Členů židovské náboženské obce v Dubrovníku je v současné době kolem třiceti.
V Dubrovníku jsou i dva židovské hřbitovy, oba mimo území starého městského jádra. Jeden z nich byl za druhé světové války zničen, ale po válce zase obnoven. Druhý hřbitov se stále běžně používá.
Informace: The Jewish Community in Dubrovnik.
