Turistu, který z dálnice Záhřeb - Split - Ploče sjede v exitu Dugopolje a pokračuje do Splitu, doprovází pohledově po celou cestu mohutná a působivá pevnost - Klis. Stojí na markantní vyvýšenině v širokém sedle mezi pohořími Kozjak a Mosor a na první pohled je patrné, že ten, kdo byl jejím pánem, ovládal široké okolí i přístup z dalmatského vnitrozemí k moři a obráceně.
 Klis, mohutné opevnění |
Hrála proto klíčovou úlohu po dlouhá staletí jako nejdůležitější strategický bod, který se snažili udržet ti, kdo obývali celé přilehlé pobřeží, tak i ti, kdo naopak usilovali o to zdejší pobřeží ovládnout.
To dobře věděli i turečtí velitelé, kteří při svém tažení do zdejších krajů nasadili do obléhání Klisu tisíce skvěle vycvičených vojáků a tehdejší techniky. Měli však smůlu v tom, že velitelem jimi obléhané pevnosti byl jeden z nejlepších bojovníků proti Turkům, uskocký kapitán Petar Kružić. Ještě než jádro tureckých vojsk dorazilo ke Klisu, vydal se Kružić do zatím bezpečného města Senj na severním Jadranu pro posily. Vrátil se s nimi právě včas, překvapil tisíce obléhajících Turků a porazil je na hlavu, přestože jeho vojsko bylo početně mnohem slabší. Bylo to v roce 1524 a turecký vojevůdce Mustafa musil s nepořízenou a velkými ztrátami odtáhnout.
Petar Kružić tak zůstal pánem pevnosti a byl jím po dalších 18 let, byť neustále ohrožován nájezdy Turků. Po tragické bitvě u Moháče a pádu města Obrovce pod jižním Velebitem se poměr tureckých a křesťanských sil podstatně změnil ve prospěch Turků a Kružić věděl, že brzy dojde k dalšímu velkému obléhání Klisu. Vydal se proto opět hledat pomoc a posily, tentokrát v Itálii získal dokonce podporu papeže, později i jeho nástupce. S velkým vojskem se pak vrátil na lodích ke Klisu. Ten však mezitím Turci pod velením přeběhlíka - Benátčana N. Querina dobyli. Kružić však brzy Turky vyhnal a pevnost získal zpět.
 Klis, pevnost se Splitem |
V roce 1536 se kolem Klisu opět shromáždila obrovská turecká vojska a vybudovala v blízkosti Klisu dvě pomocné pevnosti tak, že Klis byl sevřen jako v kleštích. Obleženému Klisu poslal tehdejší papež na pomoc několik set vojáků, posilu znamenali i vojáci, které poslal uherský král Ferdinand Habsburský. Když však na bojiště dorazil turecký velitel Murad-beg s několikatisícovou posilou, dali se němečtí vojáci na útěk k lodím, které je přivezly a čekaly na pobřeží. Obrovské přesile podlehli i Kružičovi bojovníci. S posledním oddílem opouštějícím pevnost a prchajícím k lodím odcházel i Kružić, kterého však Turci dostihli a pomstili se mu za všechny dosavadní neúspěchy. Značná část jeho vojáků odešla po pádu Klisu do Senje, kde pokračovala v boji. Petrovu hlavu, kterou Turci pokládali za svou největší trofej, vykoupila po boji Kružićova sestra a pochovala ji v mariánské svatyni na Trsatu u Rijeky, kde je Kružićův hrob dodnes.
A tak Klis po dalších téměř 100 let ovládala Turci, kteří byli pány i celého přilehlého vnitrozemí. A jejich moc sahal místy téměř k samým břehům Jadranu - hranice např. vedla Solinem u Splitu.
Panství Benátčanů se zúžilo opravdu jen na města jako Split, Trogir a další. Benátčané se několikrát pokoušeli o dobytí Klisu, ale nebyli úspěšní.
Změnu do celé situace přinesla až 40. léta 17. století, resp. válka o Krétu (chorvatsky Kandijski rat, Kandija = Kréta), Krétu jako mimořádně důležitý strategický bod ve východním Středomoří ovládly Benátky a Turci se ji snažili za každou cenu dobýt. Válka o Krétu se přenesla i na jaderské pobřeží a přilehlé vnitrozemí. Tady byli Benátčané úspěšnější než na Krétě, ale jen díky obrovské podpoře místního obyvatelstva, ať už starousedlíků nebo běženců z vnitrozemí, tzv. uskoků a morlaků. Právě místní obyvatelstvo nejenže neslo hlavní tíhu bojů, ale bylo vystaveno i všem hrůzám dlouhotrvající války a násilí turecké soldatesky. Od roku 1646 se bojovalo v Dalmácii na široké frontě, s celkem střídavými úspěchy).
Turci se pokoušeli dobýt benátská přímořská města, mj. Šibenik, křesťanské vojsko ovládlo postupně např. Novigrad, Obrovac, Skradin, ale oběma stranám, vylo jasné, že rozhodující bude, kdo v těchto bojích ovládne Klis.
 Klis z dálky |
Klis v této době byl skvěle opevněná pevnost. Turci ji v době svého panství zpevnili - měla trojité prsténcové hradby; tyto prsténce se tyčily jeden nad druhým. Hradby byly zesíleny obrannými věžemi, vstup střežila mohutná brána. V pevnosti byla i mešita. Klis měl pro Turky ohromnou důležitost - byl sídlem sandžaku, umožňoval jim prakticky ovládnutí celého kraje a nepřetržité loupeživé výpravy do okolí. Okolní obdělávaná půda zajišťovala i nezanedbatelné výnosy.
Roku 1648 po pečlivé přípravě a dělové palbě Benátčanů začal útok na pevnost. Hlavní tíha boje, jemuž předcházelo obsazení přístupových cest k pevnosti, spočívala na místním obyvatelstvu a uskocích - jejich ztráty byly však obrovské; na některých místech se útoků zúčastnily i ženy. Když Turci viděli, že Klis neuhájí, vzdali se a začali jednat o co nejmírnější mírové podmínky.
Benátčané hned po skončení bojů pevnost opravili a zesílili podle současných strategických a obranných požadavků. V pevnosti vybudovali též sídlo providura- benátského správce, arzenál a mešitu přestavěli v katolický kostel.
A právě v této podobě může Klis vidět i dnešní návštěvník. Pevnost prošla před několika léty důkladnou obnovou, případně zakonzervováním některých částí. Za návštěvu stojí nejen jako cenná památka pevnostního stavitelství barokního období, ale i jako skvělé vyhlídkové místo - Split leží v bezprostřední blízkosti pod Klisem jako na dlani. Z parkoviště pod pevností je to jen pár kroků k hlavní bráně.
