Byl to pohřební obyčej, vázaný na obyvatele horských vesnic a osad v jižních oblastech pohoří Velebit, kde se obyvatelstvo živilo převážně pastevectvím na rozlehlých řídce porostlých svazích horstva. Většinu roku žili v níže položených vesnicích a osadách, ale na letní věsíce vyháněli své ovce vysoko do hor na skromnou pastvu. A tam také na malých políčkách, vyrvaných s obrovskou námahou nehostinnému krasu, pěstovali trochu ječmene, zelí, brambor a jiných nenáročných plodin. Obyčejně se se stády stěhovaly celé rodiny.
 Mirila u osady Škiljići-Dadići blízko Starigradu-Paklenice |
Pokud některý z pastevců nebo člen z jejich rodin v horách zemřel, byl pohřben způsobem, který se používal v této oblasti, tedy na svazích jižního Velebitu a v jeho podhůří. Tomuto pohřebnímu rituálu se říká "mirila". Úvodní část pohřebního obřadu se přitom nelišila od obvyklých pohřebních rituálů: mrtvý byl omyt, oblečen do svátečnějších šatů a, což bylo zvlášť důležité, byl oplakáván, jak to bylo zvykem (naříkání a oplakávání trvalo tři dny). Samozřejmé byly i modlitby za zemřelého.
 Mirila na krásné vyhlídce |
Pak pastevci zabalili nebožtíka do plátna, položili na máry a přivázali jej k nim tak, aby při cestě těžko schůdným terénem nesklouzlo tělo z már a vydali se při východu slunce na cestu. Konečným cílem měl být hrob na hřbitově ve vesnici, odkud nebožtík pocházel, vzdálený mnohdy i několik desítek kilometrů. Ten však v těchto případech nebyl příliš důležitý.
Vlastním cílem by tzv. hrob duše - mirilo.
 Detail |
Mrtvé tělo na márách neslo obvykle osm mužů - příbuzných či přátel zemřelého, kteří na své cestě k hrobu nesměli máry položit na zem, aby si odpočinuli - nosiči se museli vystřídat za pochodu. Máry s nebožtíkem se nesměly dotknout země, byť byla cesta sebedelší a sebenamáhavější. Spočinout na zemi směly až na tak zvaném mirilu, tj. na místě posledního odpočinku nebožtíkovy duše. Bývalo to přibližně na poloviční cestě mezi horským obydlím a vesnicí, z níž mrtvý pocházel. Máry byly položeny tak, aby tvář zemřelého směřovala k východu, ke slunci. A na tomto místě bylo mrtvé tělo "změřeno" (odtud mirilo = míra), tj. byla zjištěna jeho délka. Tato míra se pak označila dvěma menšími kamennými deskami vtyčenými kolmo k zemi - jedna u hlavy, druhá v nohách. Teprve potom, když bylo postaráno o poslední odpočinek duše, mohli nosiči pokračovat, již jen s tělem bez duše, dolů na hřbitov, k hrobu.
Dodatečně se pak po vlastním pohřbu dole ve vesnici upravilo mirilo - podle zjištěné délky mrtvého těla se mezi nadhlavní a podnožní kámen umístila hrubě otesaná úzká kamenná deska, případně na sebe navazující dvě až tři odpovídající přibližně šířce lidského těla.
Pozůstalí dbali o to, aby domov nebožtíkovy duše, tedy mirilo, byl na místě s co nejkrásnější vyhlídkou - proto bývala mirila umístěna na sedlech, vyhlídkových bodech, na otevřených mýtinách, většinou poblíž cest vedoucích dolů do údolí. Mirila tvořila na těchto vhodných místech větší či menší skupiny.
Většina nadhlavních desek miril je ozdobena mělkými reliéfy, převážně v podobě kříže, někdy však bývá na jeho místě kruh, spirála, písmeno X, zatím nerozluštěný ornament apod. odborníci pokládají tyto prosté rytiny za syntézu zdobných znaků pocházející s ilyrské, slovanské a křesťanské kultury. V pozdější doby, kdy už značná část zdejšího obyvatelstva dovedla číst a psát, bylo do kamene vyryto i jméno zesnulého a míst i datum jeho smrti.
 Další dvojice |
Tento unikátní pohřební obyčej má svůj původ v předkřesťanské, pohanské době. Dochoval se po staletí, ale jeho původní smysl byl v křesťanství změněn, resp. byl doplněn. Podle pohanských praktik měla být duše zemřelého vázána na místo, kde bylo její mirilo. Křesťanství přineslo do miril myšlenku o návrat duše z tohoto místa k Bohu, který ji vyslal na svět. Místní obyvatelé věřili, že vybudováním mirila se pomůže duši dojít do Ráje.
Pohřební rituál miril byl po staletí v této oblasti dosti běžný, zejména od 17. století a udržel se přibližně do poloviny 20. století. Poslední nové mirilo bylo na jižním Velebitu zaznamenáno v roce 1977m ke ti už byla úplná výjimka.
Vlastní pohřeb do hrobu na hřbitově ve vesnici byl vždy již nevýznamnou záležitostí. Pozůstalí navštěvovali mirila mnohem častěji než vlastní hroby. Například Památka zesnulých ("Dušičky") se v tomto kraji slavila výhradně u hrobu duše, tedy u miril, a nikoli u hrobu těla, na hřbitově. U miril se zapalují svíčky, nosí se k nim květiny, ovoce a provádějí se další rituály.
 Podvelebitská krajina |
Velebitský pohřební obřad miril je v Chorvatsku jedinečný. Nikde jinde v celé zemi se nelze s nimi setkat. Jinde v Evropě byl zjištěn jen vysoko v řeckých horách.
Skupiny miril v horách bývaly často ničeny při budování silnic, neboť ty byl právě trasovány přes sedla a průsmyky, kde bývala mirila soustředěn.a Jiná byl zničena při jiných zemních pracích a část miril podlehla působení přírody. Ale přece jich na jižním Velebitu zbylo několik set. Místní nadšenci - etnografové alespoň o některé z nich pečují, obnovili je a snaží se je jako objekty kulturního odkazu minulosti zahrnout do programů kulturně historických prohlídek a vycházek. Zatím byl sanováno šest lokalit s mirily, v blízkosti letoviska Starigrad- Paklenica v severní Dalmácii, v regionu vesnice Ljubotić, 15 km severozápadně od Starigradu (z Jadranské magistrály odbočuje do Ljubotiće lokální silnice). Do těchto lokalit vede nově vytvořená naučná stezka, dlouhá 5 km, poskytující návštěvníků všechny informace o tomto zvláštním pohřebním fenoménu.
Zdroj informací:
- Turistička zajednica općine Starigrad: www.rivijera-paklenica.hr
- Mirila - posljednja počivališta duše (2006)
