Ston

Začátkem října byla za přítomnosti ministra kultury slavnostně otevřena první část stonských hradeb, které se mohou pyšnit přídomkem „nejdelší fortifikační soustava v Evropě“. Návštěvníci Stonu tak mohou uskutečnit bezpečnou procházku po více než kilometru hradeb bezprostředně obklopujících město. V minulých letech sice byla tato vnitřní část hradeb přístupná, ale s tím, že ji turisté navštěvovali na vlastní nebezpečí a zcela bezplatně. Vstup na hradby se bude platit, ale zatím se nerozhodlo o výši vstupného. Hovoří se o částce mezi 20 a 30 kunami.

Na hradby se nyní vstupuje v pevnosti Arcimun v západní části města a vychází se ve věži Barbanat na východní straně města.

Do příští sezóny by měla být otevřena další část mezi Stonem a Malým Stonem, dlouhá 1 200 metrů. Tato část hradeb nebyla dosud přístupná, ale v současné době je již obnovena. Nyní se upravuje prohlídková plošina a přístup na hradby. Vstup bude u pevnosti Koruna v Malém Stonu a výstup opět ve věži Barbanat ve Stonu.

Rekonstrukce opevnění začala před šest roky a vyžádala si investici 30 milionů kun.

A nyní krátce k historii. Ston koupila v roce 1333 městská dubrovnická komuna a stal se tak její součástí. Bylo to v době velkého rozmachu ekonomické i politické síly Dubrovníka, který se stal v roce 1358 nezávislou městskou republikou (Republika Ragusa). Ston byl druhým městem republiky a měl ni mimořádnou hodnotu pro své saliny, v nichž se získávala sůl z moře již za římského impéria. Stonské saliny byly nejrozsáhlejší na jižním Jadranu. Bylo to tedy jeho prvořadým zájmem zajistit bezpečnost salin a Stonu. Nejdříve uvažovala Dubrovnická republika o prokopání průplavu, který by oddělil Stonu, resp. poloostrov Pelješac, na němž se Ston a jeho saliny nacházejí, od vlastní pevniny; nakonec ale převládl názor zabezpečit Ston soustavou opevnění, které by bylo nedobytné. Byl to jeden z nejvelkorysejších urbanistických projektů v tehdejší Evropě.

Ston, opevnění

Opevnění stavěli nejlepší evropští pevnostní stavitelé od 14. do 15. století, ale úplně dokončeno bylo až v 17. století. Původně bylo dlouhé 7 kilometrů a zahrnovalo 10 kulatých věží, 31 hranolových věží a 6 polokruhových bastionů. Pracovali tu mj. Michelozzo Michelozzi, Juraj Dalmatinac, Bernardin z Parmy, Olivier z Francie, Paskoje Miličević a další.

Město samé obklopovaly hradby v délce téměř 1000 metrů, které tvořily nepravidelný trojúhelník; na rozích byly posíleny pevnostmi. Od severozápadního rohu pak hradby pokračovaly do kopce k mohutné pevnosti zvané Pozvizd, též Podzvizd (tj. Pod hvězdami) ve výšce 224 m n.m.; od severozápadního rohu pak po kopcích hradby pokračovaly k šíji a spojily se s hradbami Malého Stonu (Mali Ston), kde byla druhá největší pevnost, Koruna. Na jihozápadním rohu stojí třetí největší stonská pevnost, Veliki kaštio, v níž byly skladiště obilí a munice. Hradby se pak od ní táhly podél pobřeží, které hraničí se salinami.

Ston, pevnost Stoviš

Za vlády Dubrovnické republiky byly zdejší saliny přísně střeženy, vstup do Stonu byl jen na zvláštní povolení. Cizinci, tedy všichni, kdo nebyli občany Dubrovnické republiky, měli přístup úplně zakázán.

Dubrovničtí hlídali i všechny údaje o těžbě soli (saliny se v době největší těžby rozkládaly na 400 km2). Nejstřeženějším tajemstvím přitom byly příjmy ze soli pocházející ze zdejších salin. Tvořily celou třetinu příjmů této bohaté kupecké republiky.

Stonský pevnostní systém skutečně v průběhu staletí odradil všechny potenciální zájemce o solné bohatství Dubrovnické republiky. Nebyl nikdy dobyt a o pevné hradby se rozbil každý útok pirátů i uskoků. Bohužel, několik zemětřesení v průběhu staletí zanechalo na opevnění své stopy, takže se jich do dnešních dnů zachovalo jen 5,5 km. A co bylo nejhorší, v 19. a 20. století se mohutné pevnosti staly levným zdrojem stavebního materiálu. Boj o záchranu stonských hradeb začal až po 2. světové válce.