 |
Jak je to s koráli? Jsou to mořští živočichové nebo zástupci rostlinné říše?
Přestože na první pohled vypadají jako nádherně barevné rostliny, jsou to představitelé mořské fauny.
Korál červený (lat. Corallium rubrum) patří kmene žahavců (lat. Cnidaria, dříve se tento kmen nazýval láčkovci), a to do třídy korálnatců (lat. Anthozoa). Právě latinský název třídy ji nejlépe charakterizuje, neboť anthozoa znamená "květinoví živočichové".
Červení koráli mají pevnou vápenitou kostru, na rozdíl od ostatních žahavců, např. sasanek, které tuto kostru nevytvářejí. Kostra je tvořena vápenatými jehlicemi, které pak splývají v kompaktní masu jako korál červený, nebo jsou pospojovány vlákny pružného gorgoninu, a to jsou pak rohovitky. Čas od času jednotlivý korál začne vytvářet v návaznosti na starou kostru kostru novou. Vrstvy vápence postupně narůstají - nejprve vznikají kolonie a později rozsáhlé korálové útesy, které za určitých podmínek modelují pobřeží a dna šelfových moří.
Korálnatci žijí v čisté, prokyselené vodě, dosti teplé (25 až 29 stupňů), se stejnoměrnou, poměrně vysokou slaností s obsahem vápenatých iontů a stejnoměrnými mořskými proudy. Žijí v symbióze s řasami rodu Zoochlorella, jež jim poskytují živiny a kyslík. Mají rádi pevnou stěnu, na níž se mohou dobře uchytit, růst a množit.
 |
Keříky korálu červeného bývají odděleného pohlaví. Vajíčka jsou oplodňována v těle samičích jedinců a vyvíjejí se v nich do stadia larvy planuly. Po několika dnech klesnou plovoucí larvy ke dnu a přemění se v polypy - zakladatele nové kolonie.
V Jadranu a dalších částech Středozemního moře žije korál červený v hloubce od mořské hladiny až do 100 metrů, výjimkou však nejsou ani větší hloubky, nejčastěji se vyskytuje pod hranicí 40 metrů. Dříve byl podstatně častěji rozšířen i v mělčích vodách Jadranu.
Korál červený je výlučně stínomilný, vyskytuje se hlavně v podmořských rozsedlinách, v prohlubních, pod skalními převisy a v podobném terénu. Korálové kolonie narostou při dobrých růstových podmínkách o 2 až 8 mm za rok. Jadranské kolonie těchto korálů dorůstají velikosti 5 až 30 cm a jejich koncové větévky jsou tlusté 3 až 15 mm. Koráli mají buď rumělkově nebo sytě červenou barvu.
 Šperky z korálů |
Červené vápenité kostry se již od starověku používaly jako suroviny pro výrobu šperků. Toto nevelké šperkařské odvětví zahrnovalo i lov korálů a jejich zpracování řezáním a broušením. Odedávna se koráli zpracovávali na náhrdelníky, náramky, kameje, ale i růžence a další výrobky.
Lov korálů byl vždy v minulosti nebezpečnou prací, neboť potápěči po dlouhá staletí neměli k dispozici žádné přístroje, které by jim potápění usnadnily.
Na Jadranu byl hlavním střediskem lovu i zpracování korálů ostrov Zlarin v Šibenické ostrovní skupině.
V době benátského panství na východním Jadranu pokládali Benátčané veškeré podmořské bohatství za svůj majetek a potápěči-lovci korálů jim museli odevzdávat všechen svůj úlovek. Nesměli si ponechat pro sebe nic. Měli přísně zakázáno korály nejen prodávat, ale i přenášet je na jiné místo, a to ani sebemenší množství. Pokud lovci zatajili svůj úlovek a byli odhaleni, trestem jim byly galeje, tedy těžká a obávaná práce veslařů na benátských lodích. Zakováni v řetězech tam veslovali do naprostého tělesného vyčerpání.
Lovci ze Zlarinu se však nesmířili s touto nespravedlností a okrádáním ze strany Benátek. Vybudovali si tajně malou flotilu a s církevním požehnáním vyplouvali na nedovolené nebezpečné noční lovecké výpravy.
V současné době počet kolonií korálů na Jadranu výrazně poklesl. O těch, které zůstaly, mají ochránci přírody přehled a jsou vytvořeny podmínky pro jejich zachování.
V rámci celého Středomoří jsou nyní hlavními místy sběru korálů Korsika, Sardinie a Tunisko, hlavním zpracovatelským místem je obec Torre del Greco u Neapole. Ale ani v hlavních místech sběru nejsou úlovky nijak velké - bezohledné drancování v minulosti postihlo i tato naleziště.
Někdy si dnešní potápěči pletou korál červený s rohovitkou červenou (lat. Paramuricea clavata), která je mimořádně efektní a působivá. Rohovitky jsou přitom podstatně méně vzácné než koráli. Místy se dokonce vyskytují masově. Žijí na kolmých stěnách a skalách v hloubce od 10 do 100 metrů. Jejich kolonie často pokrývají vraky potopených lodí. Rohovitky poskytují úkryt a výborné životní prostředí četným dalším organizmům: rournatcům, mlžům, drobnějším plžům aj.
Kolonie rohovitek jsou zbarveny intenzivně tmavočerveně, některé části jsou nádherně žluté, přičemž toto zbarvení někdy i převládá. Kolonie bývají až 1 metr vysoké. Tito polypi jsou až 8 mm velcí a mají zřetelně zpeřená chapadla. Často se vyskytují v Jaderském moři a v některých částech západního Středomoří: ve Španělsku u pobřeží Costa Brava, u břehů ostrovů Sardinie, Korsika, Elba, Monte Christo, Ischia, Capri a jinde. V některých lokalitách Středomoří úplně chybějí.
V Jadranu jsou velké kolonie rohovitek u potápěčů mimořádně oblíbené, jsou pro svou proměnlivou barevnou nádheru náhradou za korálové útesy v tropických mořích. Bývají někdy nesprávně česky označovány jako gorgonie.
Je možné si splést rohovitky s trsovníkem žlutým (lat. Eunicella cavolinii). Ten je však bílý až nažloutlý a vyrůstá na výrazných skalních hrbolcích. Potápěč se s ním může často setkat v blízkosti rohovitek. Kolonie trsovníků žlutých patří v Jadranu k nejpočetnějším.
Trsovníkům žlutým se poněkud podobá trsovník součkovitý (lat. Eunicella verrucosa), který je však ve srovnání se svým příbuzným trsovníkem žlutým, dosahujícím délky 1 metru, značně nižší - jen 5 až 30 cm. Kromě toho je méně výrazně zbarven - od bělavé po růžovou a lososovou barvu. V hojném počtu se vyskytuje až v hloubce pod 100 metrů.
Svým vzhledem se poněkud podobá těmto společenstvím mechovka korálovitá (lat. Myriapora truncata), tvoří však jen maličké keříčkovité kolonie, nepřesahující výšku 15 cm. Má krásnou zářivou červenooranžovou barvu. Proti korálu, který je řídce větvený, je mechovka korálovitá robustnějšího vzhledu. Typické je její rovné zakončení větví, které vypadají jako uříznuté.
