Vzhledem k neustálému nebezpečí, které od začátku novověku ohrožovalo obyvatelstvo ostrova Korčuly jak ze strany tureckého vojska, tak - a to především, od ozbrojených lupičských pirátských band ze severní Afriky a Turecka, které v jadranském prostoru řádily po několik staletí, musili obyvatelé korčulských vesnic a městeček vzít obranu svých domovů prakticky do vlastních rukou. V jednotlivých obcích, které se ze strategických důvodů nacházely vesměs ve vnitrozemí ostrova a na pobřeží měly jen malé přístavy, se již od starých dob vytvářela domobrana, tj ozbrojené skupiny místních mužů, kteří se v době míru a klidu cvičili v používání zbraní, aby byli kdykoli schopni se postavit útočníkům se zbraní v ruce.
Domobranecké skupiny však měly na Korčule již podstatně starší tradici. Již v 9. stol. ocenil chorvatský vládce Mislav perem svého kronikáře pomoc, které se jeho vojsku dostalo při bojích na Korčule od místních domobraneckých skupin.
 Kumpanija v Blatu na Korčule |
Tyto ozbrojené skupiny místních bojovníků, kterým se říkalo kumpanije nebo někde družba, působily v obcích Blato, Smokvica (viz výlety z obce Brna), Čara, Pupnat a Žrnovo (viz výlety z města Korčula). Byly vyzbrojeny hlavně meči a sudlicemi. Plnily bojové poslání až do pádu Benátské republiky, resp. do připojení Dalmácie k Rakousku. Poslední akce kumpanije byla v r. 1813, kdy se zúčastnila vojenského tažení na pomoc městu Korčule, obležené tehdy Angličany.
Po zavedení branné povinnosti v rámci Rakouska, kdy bývala značná část mužů odváděna k jejímu plnění, odpadla nezbytnost vlastní obrany domobraneckými skupinami, neboť rakouské vojsko převzalo obranu ostrova.
Je třeba ještě uvést, že se po každé akci kumpanije (ale i jindy) tančil stejnojmenný bojový tanec.
Původní domobranecké skupiny sice ztratily svůj vojenský význam, ale postupně vzrůstala jejich úloha nositelů lidových tradic, především stále oblíbeného lidového tance s meči.
Postupně tento tanec vykrystalizoval v podobu, která se na výše uvedených pěti místech udržuje dodnes; většinou pod jménem kumpanije, ale též jako moštra (Žrnovo), která se v jednotlivostech, nikoli však v zásadách od kumpanije liší.
Původní bojový tanec trval dvě až tři hodiny. Patřil k němu úvod, na jehož začátku si jeho účastníci volili svého vůdce - kapitána nebo též vojvodu. S ním v čele se pak ozbrojenci vydali za tzv. srdarem, což byl představitel cizí moci vládnoucí na ostrově (rozuměla se jí Benátská republika). V poměrně dlouhém dialogu, vlastně rituálu, obhajoval kapitán právo místní domobrany na boj za svůj domov a žádal o souhlas k boji. Po získání jeho souhlasu se celé domobranecké vojsko v čele s kapitánem odebralo na místo, kde se obvykle tanec s meči konal. Jejich cestu provázela halasná hra na dudy, bubnování a různé tradiční deklamace.
Na místě se již shromáždilo místní obyvatelstvo očekávající příchod tanečníků, a to za zpěvu zvláštních písní a popěvků - bylo to tzv. popivanje.
Vlastní bojový tanec začíná velmi emotivními sólovými vystoupeními, a to kapitána - vojvody a vlajkonoše, kterému se říká alfir. Pak následuje vlastní bojový tanec s meči, tedy kumpanija, která se skládá ze 14 figur. Po jeho skončení následuje lidová veselice všech, při níž muži tančí s místními dívkami.
Dříve celý rituál končil stětím hlavy vola, který byl za tímto účelem přiveden, ale tento zvyk byl před dost dlouhou dobou z programu vypuštěn.
Vlastní zakončení pak představuje shromáždění bojovníků (tanečníků) kteří si říkají kumpanjoli u kapitána, který pro ně připravil slavnostní pohoštění, tzv. tratamenat.
Moštra předváděná v Žrnovu vykazuje rozdíly např. v úvodním rituálu, v označení a pojmenování jednotlivých aktérů hry, v počtu tanečních figur ap. Především však bývalo pro moštru typickým ono stětí vola, které se udrželo až do r. 1976, kdy bylo jako nehumánní akt zakázáno. Stětí prováděl do té doby kapitán - vojvoda, a to jednou ranou meče těžkého 7 kg.
Je zajímavé, že za tzv. "královské Jugoslávie" (mezi první a druhou světovou válkou) bylo po většinu doby předvádění tohoto tance (kumpanije, moštry) zakázáno, a to jako "akt budící chorvatské nacionální smýšlení". Výjimkou byla pouze účast na národopisné přehlídce ve Splitu v r.1936. Pak se tanec nekonal ani za Titovy Jugoslávie, a to až do roku 1966.
Všechny tyto hry a tance se nyní konají ve všech uvedených místech několikrát do roka, hlavně z turistických a propagačních důvodů, vesměs jen ve zkráceném znění.
Etnografové se zabývali vývojem těchto tanců a zjistili, že každé etnikum, které postupně obývalo ostrov, "vtisklo" do jejich vývoje svou stopu: Ilyrové vlajku, Řekové kroj a dudy, Římané vojenskou formaci a Chorvati meč (tzv. schiavonu).
Kumpanija se předváděla na více než stovce festivalů v Evropě i mimo ni, vždy s velkým úspěchem. Místní korčulské soubory, které ji předvádějí, získaly za svou kulturně osvětovou činnost mnohá ocenění.
