Kdo to vlastně byli ti uskoci, o jejichž smělých činech se v 15. a 16. století s mrazením v zádech vyprávělo ve šlechtických salonech západní Evropy i v chýších chudáků? Byli to odvážní muži, před nimiž se třásly turecké i benátské osady v celém přímoří Jadranu a před nimiž nebyly bezpečné dokonce ani přepychové paláce v srdci Benátek, muži, o kterých napsala oslavný román George Sandová.
Byli to běženci, kteří utekli (= "uskočili") před Turky z balkánského vnitrozemí a kteří se na svém útěku usadili na dnešním Chorvatském přímoří, na území, které tehdy patřilo Rakousku. Jejich hlavním střediskem se stalo městečko Senj; usazovali se i v sousedním Novém Vinodolském. V rakouském žoldu pak bojovali proti Turkům a na tzv. Vojenské hranici (Vojna krajina) bránili tureckým hordám v dalším pronikání na severozápad. Žold to však byl velmi pomyslný. Rakušané byli s jeho výplatou velmi liknaví a mnohdy na něj "zapomněli" vůbec. A tak si uskoci zajišťovali obživu pro sebe a pro své rodiny, jak se dalo. Přepadávali obchodní lodě, plně naložené cenným zbožím. Většinou byly uskockým cílem bohaté benátské galéry - na tureckých lodích bývala kořist hubená. Rakouským vládcům nebyly tyto uskocké akce proti mysli, s rozpínavostí Benátské republiky měli velmi špatné zkušenosti, a tak naopak se škodolibostí a zadostiučiněním sledovali drzé útoky uskoků, kteří si i s benátskými trestnými výpravami proti nim pohrávali jako kočka s myší a vždycky Benátčanům vypálili rybník. Marně na ně nejednou číhala benátská přesila v úzkém průlivu, z něhož jak se zdálo nebylo úniku. Ale uskoci si z léčky nic nedělali. Vzali doslova své rychlé lodi i s kořistí na ramena a přenesli je na druhou, nehlídanou stranu ostrova a zmizeli v ranní mlze.
Uskoci dovedli skvěle využívat nepříznivého počasí - bouří, vichřic a mlh, které jiným nahánělo hrůzu, a právě v takovém nečase se vydávali na své největší výpady. Za jakýmikoliv benátskými akcemi proti uskokům následovala v zápětí uskocká odveta, která sebevědomou "královnu moří", jak Benátčané svou republiku nadneseně nazývali, zesměšnila v očích tehdejšího světa. Uskoci se totiž odvažovali až do samotných Benátek, a aniž by ve městě vzbudili větší rozruch, vyloupili několikrát bohaté paláce na kanálu Grande. A dokonce si z nich odvezli jako rukojmí pár krásných dívek z nejpřednějších benátských rodin. Uskokům pak přineslo jejich propuštění tučné výkupné.
Marně si Benátčané stěžovali u rakouského dvora a žádali přísné potrestání uskoků. Rakušané jen slibovali nápravu, kterou však nikdy nehodlali provést. Situace se však stále vyostřovala, až dospěla k vojenskému konfliktu obou zemí, který byl ukončen až zprostředkováním západoevropskými velmocemi. Madridským mírem roku 1617 bylo Rakousko donuceno zapálit celou uskockou flotilu a uskoky vystěhovat i s rodinami daleko mimo pobřeží, převážně na Žumberackou vysočinu západně od Záhřebu, při dnešní chorvatsko-slovinské hranici. Tím byl uskocký problém definitivně zprovozen ze světa.
Po uskocích zbyla v městečku Senj řada staveb - paláce a výstavné domy předních uskockých rodin a především hrad Nehaj (= Neboj se!) nad městem, který na obranu proti Turkům vybudoval jeden z uskockých velitelů, Ivan Lenković. Hrad má podobu spíš normanského hradu než přímořského kaštelu. Dnes, po důkladné restauraci, stojí za zastávku i krátkou prohlídku (je přístupný).
