Při letošním putování do Chorvatska jsme se rozhodli navštívit oblast kolem řeky Sávy a jejího přítoku říčky Lonji, nazývanou Lonjsko polje. Tato nížina o rozloze 50600 ha, rozprostírající se mezi městy Sisak a Nova Gradiška - pouhých 100 km od Zahřebu, byla v roce 1990 prohlášena přírodní rezervací (Park prirode). Povodí Sávy zde vytváří velké plochy mokřadů a bažin, které poskytují útočiště obrovskému množství rostlinných a živočišných druhů, zejména obojživelníkům, hmyzu a vodnímu ptactvu. Podél ramen řeky se nachází několik vesniček s původními dřevěnými staveními. Jedná se například o vesničky Kratečko, Mužilovčica, Lonja, nebo Krapje.
Nejzajímavější vesnice této oblasti se jmenuje Čigoč, která byla i naším hlavním cílem. Od ostatních se liší tím, že je tradičním hnízdištěm čápů bílých (Ciconia ciconia). Ti se zde vyskytují ve velkých počtech a zvláště v období po vylíhnutí mláďat počet čápů trojnásobně převyšuje počet stálých obyvatel vesnice. Bylo zde napočítáno až 53 hnízd a 250 čápů. Čápi bílí, patřící k východoevropské populaci, každoročně putují z Čigoče přes Turecko, východní pobřeží Středozemního moře, povodí Nilu a podél východního pobřeží Afriky až do Jihoafrické republiky. Zpět se vrací během března, na což se místní obyvatelé velmi těší a patřičně tuto událost slaví. V roce 2003 došlo k dezorientaci migrujících čápů, jejíž příčinou bylo zřejmě bombardování Iráku a dým z hořících ropných polí. Do Čigoče se v tomto roce vrátilo jen pár jedinců, což vyvolalo velké zklamání, jak u místních obyvatel, tak i v odborných ornitologických kruzích. V letošním roce se situace již stabilizuje, což dokazuje klapot čapích zobáků v širokém okolí vesnice.
 |
Díky této neobyčejné koncentraci čápů, byla 25.června 1994, organizací Euronatur, prohlášena vesnice Čigoč "Evropskou vesnicí čápů" (European village of storks). Vesnic, honosících se tímto titulem, je v Evropě více - další je například v Německu nebo ve Španělsku.
Kromě nezměrného přírodního bohatství, skýtá tato oblast také významné hodnoty z oboru lidové architektury. Nejčastějšími stavbami jsou zde původní dřevěná sroubená stavení, bohužel mnohdy v chátrajícím stavu. Některé stavby z Čigoče a okolních vesnic jsem však na internetu objevil překreslené do vektorového formátu, z čehož usuzuji, že určité úsilí o zachování těchto staveb existuje.
Pokud se chcete vydat do stejné oblasti, informujte se předem pečlivě o přístupových cestách. Pravděpodobně se tak vyhnete strastem, které jsme zažívali my. Za účelem návštěvy Čigoče jsme přespali v Zahřebu v kempu u dálničního obchvatu. Brzy ráno jsme pak vyrazili po dálnici - směr Slavonski Brod a následně jsme odbočili z dálnice na město Sisak. Zhruba po 7 km měla být podle mapy odbočka na silnici, křižující území parku. Odbočku jsme našli, byli jsme dokonce uvítáni cedulí, ale pak jsme najeli na něco, co nemohlo být silnicí ani té nejnižší třídy. Byla to prašná polní cesta, částečně posypaná ostrým štěrkem. V naději, že se stav cesty zlepší, jsme pokračovali dál. Opak byl však pravdou. Drobný štěrk vystřídaly velké ostré kameny a s pomalu přibývajícími kilometry jsme řešili dilema, jestli se vrátit, nebo pokračovat a doufat, že se stav "vozovky" přece jen zlepší. Náhle jsme se ocitli na rozcestí, o kterém nebyla v mapě ani zmínka. Vybrali jsme tedy cestu, na které byly vyjety hlubší koleje, protože jsme se domnívali, že to bude "hlavní silnice" vedoucí k našemu cíli. Postupně jsme vystřídali úseky cesty s řídkým blátíčkem, s jemným všudypřítomným prachem a s 20cm hlubokými dírami a výmoly po celé šíři cesty, jenž neumožňovaly jinou jízdu, než na první převodový stupeň. Po nějaké době jsme dospěli do první vesnice a s tím i na asfaltovou vozovku. Byli jsme zachráněni!
Jak jsme zjistili, nejčastějším dopravním prostředkem místních byly stařičké otevřené traktory, což částečně vysvětlovalo možnost civilizace v těchto končinách. Jednotlivé vesnice byly pospojovány asfaltovou cestou, a tak jsme dospěli k názoru, že jsme do parku přijeli ze špatné strany a že silnice vedoucí z druhé strany bude bezproblémová.
Do Čigoče jsme dorazili v dopoledních hodinách, což nám trochu zkomplikovalo ambice pořídit pár fotek a nějaký ten videozáznam. Vesnice se totiž táhne pouze po jedné straně silnice a v dobu naší návštěvy byly všechny objekty v přímém slunečním protisvětle. Vlastní atmosféra vesnice byla velice ospalá a nebýt čápů a všudy běhajících housat, vypadala téměř opuštěně. Jedno zrekonstruované stavení sloužilo jako informační centrum, z čehož jsme usoudili, že se asi občas nějaký turistický ruch koná.
 |
Po prohlídce vesnice jsme se vydali dále plánovaným směrem. Projeli jsme několik dalších malebných vesniček, avšak již téměř bez čápů. Po několika dalších kilometrech asfalt opět skončil a silnice nabrala podobu naší příjezdové trasy. Navíc na naše auto začalo zuřivě útočit hejno jakéhosi velkého hmyzu, takže v případě nějakého defektu (nebezpečí proražení pneumatiky bylo velmi reálné), bychom asi bídně zahynuli. Nestalo se, a tak jsme nakonec dospěli až do vesnice Jasenovac, kde jsme se již napojili na hlavní silnici.
Jelikož jsme usoudili, že takováto dopravní izolace obývaných vesnic nemůže být snad ani možná, je velmi pravděpodobné, že lze do této oblasti schůdněji dojet jedinou námi nevyzkoušenou silnicí, a to od města Sisak (tato teorie se částečně potvrdila dodatečným objevem doporučené příjezdové trasy na netu. Naše trasa pokračovala dále po dálnici E70, pak na Bosanskou Gradišku a přes BiH k moři. Výlet to byl zajímavý, také trochu dobrodružný a případným zájemcům však pro jistotu doporučuji zkusit výše zmíněnou příjezdovou trasu ze Sisaku.
Odkazy:
