Podle dosavadních historických předpokladů založili Dubrovník začátkem 7. stol. uprchlíci z nedalekého Epidauru (dnešníCavtat), a to na pustém skalnatém ostrůvku Lause, odděleném od pevniny úzkým průlivem (v místech dnešní hlavní dubrovnické,třídy Placa -Stradun). Nová osada dostala název Ragusium (od řeckého slova lause= útes), později upraveném na Ragusa. Podle výsledků archeologických průzkumů po zemětřesení v r. 1979 stála však již v době příchodu běženců na ostrůvku velká byzantská bazilika (na místě dnešní katedrály), takže se dá předpokládat, že kolem byla i nemalá osada.
Na pevninské straně průlivu vznikala v průběhu staletí slovanská osada Dubrava. Ve 12. stol. se obě osady spojily v jednu,průliv mezi nimi byl zasypán. Proces poslovanštění obyvatelstva byl pak v podstatě dokončen ve 14. stol.
Obratnou diplomatickou politikou, odváděním poplatků a jinými závazky si Dubrovník po staletí zajišťoval klidný vývoj a vnitřní nezávislost na mocnějších sousedech.
Nejprve formálně uznával nadvládu byzantské říše, s oslabením její moci se stala nositelem svrchovanosti Benátská republika (r. 1205). Dubrovník přitom vyvíjel všemožné úsilí, aby se nadvlády nebezpečné soupeřky zbavil, i když i v době benátské suverenity uskutečňoval podle možnosti samostatnou politiku.
K vymanění z moci Benátek využil sílící moci a významu chorvatských panovníků, o jejichž ochranu požádal. Po odchodu benátského knížete-místodržitele z Dubrovníka r. 1358 převzala moc ve státě Velká rada.
Nejprve se na správě obce podíleli všichni občané, v 15.stol. ale získali rozhodující moc šlechtici. Dubrovník se tak stal patricijskou republikou, prostí občané neměli na vládě účast. Správní systém byldemokratičtější obdobou Benátské republiky. Zákonodárnou moc měla Velká rada,výkonnou Malá rada a kníže (knez). Senát složený z patriciů (měl 25 členů) rozhodoval o věcech vnitřní i zahraniční politiky.
Republika přísně dbala na to, aby se nevytvořily podmínky pro soustředění moci do rukou jednotlivce, což by vedlo k ohrožení principu státního zřízení. Proto byl například kníže volen jen na dobu jednoho měsíce,po který musel bydlet odděleně od své rodiny v Knížecím paláci, aby se plně soustředil na své povinnosti a nemohl být vnějšími vlivy vyrušován nebo ovlivňován.
Tehdejší Ragusa byla jedním z nejpokrokovějších států v Evropě na poli zdravotní a sociální péče: první sociálně hygienické zákony byly vydány již ve 13. stol., byla tu karanténní služba, od 14. stol. byla zavedena bezplatná zdravotní péče o obyvatelstvo, v témže a dalším století založeny starobinec, nemocnice, lazaret, leprosérie, lékárna, nalezinec. Město mělo na svou dobu velmi moderní vodovodní i kanalizační systém. Byl zajištěn i odvoz odpadků. Od poloviny 14. stol. tu fungovala pojišťovna lodí a jejich nákladů.
Od 15. stol. Dubrovník uznával kromě uherské i tureckou svrchovanost. Za poskytování "ochrany" odváděl Turkům, tak jako dříve jiným "ochráncům", tučný poplatek, tzv. harač (pohyboval semezi 12 tis. až 19 tis. zlatých dukátů, co byla ve své době obrovská částka).Od Turků však za něj získal nejen klid pro další rozvoj, nýbrž i nesmírně výhodné a výnosné výhradní právo svobodného obchodu po celé turecké říši.Otevíral zde své konzuláty, jeho kupci a karavany se mohli volně pohybovat odzápadní Evropy po východ osmanské říše. Dubrovník měl fakticky monopol na dovoz a vývoz zboží a stal se prostředníkem obchodu mezi Evropou, tureckým Balkánem a Malou Asií.
Dubrovník byl v té době silnou obchodní a námořní mocností. Se svými 300 velkých obchodních a válečných lodí a 4 000 námořníků měl tehdy třetí největší loďstvo na světě. Kromě obchodu byla značným přínosem pro jeho bohatství také těžba soli (u Stonu).
Vrcholu prosperity dosáhl v 15. a 16. stol., kdy úspěšně soupeřil s Benátskou republikou. Kamennými svědky bohatství, prosperity a kulturní úrovně této miniaturní republiky jsou dodnes stavitelské památky.
Blahobyt a poměrný mír vytvořily živnou půdu pro rozvoj věd a umění. Dubrovník byl v 15. až 18. stol. významným kulturním střediskem, především literárním, jakož i střediskem vědy.
Pokud jde o vlastní území Dubrovnické republiky, patřila jí od 14. stol. většina Jihodalmatských ostrovů, pobřežní městečka a obce až ke Stonu na severu, celý poloostrov Pelješac, k jihu pak všechny obce až po Konavle. Jižněji ležící údolí Sutoriny a severní Klek s Neumem postoupil Dubrovník mírem v Požarevci Turecku, aby neměl společnou hranici s rozpínavou a nebezpečnou Benátskou republikou.
První tragický úder znamenala pro republiku velká morová epidemie v r. 1526, během níž za oběť "černé smrti" padlo přes 30 tisíc obyvatel republiky.
Rozšíření známého světa o Ameriku, objevení námořní cesty do Indie a další objevy proměnily Středozemní moře v příliš malé a uzavřené moře. Těžiště velké námořní plavby se přesunulo ze Středomoří k Atlantiku.Přesun evropského obchodu a mořeplavby mimo Středozemní moře zasadil těžký úder jak Dubrovníku, tak i jeho soupeřce, Benátské republice.
Konec významu Dubrovníku však znamenalo katastrofální zemětřesení v r. 1667, při němž zahynula naprostá většina obyvatelstva: ze 40 tisíc zůstalo v městě naživu jen 600 lidí! Zároveň byla zničena převážná část města i loďstva. Dubrovník ztratil své postavení obchodní velmoci. Z následků zemětřesení se republika již nikdy nevzpamatovala, i když její obyvatelé opět dosáhli určitého blahobytu.
Formální zánik přineslo Dubrovnické republice Napoleonovo tažení začátkem 19. stol. Jako součást Ilyrských provincií sdílel Dubrovník od r. 1806 osudy Jižní Dalmácie. Od r. 1813 až do první světové války patřil Rakousku.
Po první světové válce připadl Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), od konce druhé světové války se stal součástí chorvatské svazové republiky v rámci Jugoslávie.
