Návštěva válkou poznamenaného Mostaru

Město Mostar leží na řece Neretvě v hornaté jihozápadní části republiky Bosna a Hercegovina. Turisté jej navštěvovali pro jeho zachovalý orientální kolorit, zejména pro památky z doby tureckého panství.

Vzpomínky

Máme Mostar v poměrně živé paměti z naší návštěvy v r. 1985. Vzpomínáme na symbol města - starý turecký most (nazýván "stari most") z 16. stol., který se klenul jediným obloukem dlouhým 28,7 m vysoko nad zelenou hladinou řeky Neretvy, a na starou orientální obchodní uličku kujundžiluk, která navazovala na most a pokračovala po levém břehu s pěknými výhledy na řeku i město. Zde kovotepci (kujundžilové) nabízeli své zlaté a stříbrné filigránové šperky a další typické turecké výrobky z kovu, kůže a kožešin. Tenkrát jsme seděli v miniaturní kavárně přilepené k věži Halebija na západní straně mostu a pili z malých porcelánových kalíšků silnou kávu servírovanou "po turecku " v konvičce - džezvě. Odtud z výšky jsme pozorovali stovky turistů klopýtajících po ohlazených kamenech přes schůdky starého mostu. Nebyla to vůbec jednoduchá chůze po tak klenutém mostě! Také jsme obdivovali místní odvážlivce, kteří dokázali své skoky z mostu vysokého 20 m přesně směřovat do jediné tůně v jinak mělké Neretvě. Výhled na město byl jedinečný, ozdobený vertikálami vysokých štíhlých minaretů. Ve městě bylo tehdy dochováno na třicet muslimských svatyní - mešit (džámijí), z nichž ještě pět sloužilo svému účelu.

To vše jsou vzpomínky. Bohužel, dnešní realita je úplně jiná. Mostarem prošla občanská válka.

Válka

Před válkou měl Mostar 130000 obyvatel, z nichž 34 % tvořili Muslimové, 33 % Chorvati a 19 % Srbové (zbytek se pokládal za Jugoslávce). Socialistická republika Bosna a Hercegovina byla součástí jugoslávské federace (Socialistická federativní republika Jugoslávie). Před volbami v r. 1990 vznikla řada politických stran vytvořených na etnickém základě. Volby v Bosně a Hercegovině (BIH) vyhrála muslimská Strana demokratické akce, komunistická strana ztratila definitivně svou moc a prezidentem se stal nedávno zesnulý Dr. Alija Izetbegović.

Etnické napětí v Jugoslávii začalo stoupat v r. 1991, kdy v červnu Slovinsko a Chorvatsko (v září také Makedonie) vyhlásily svou nezávislost a Jugoslávie jako federace se začala rozpadat. Srbové tvořili v tehdejší Jugoslávii většinu, a tak se těžko smiřovali s těmito změnami, i když v ostatních republikách tvořily pouhou menšinu. Muslimští a chorvatští poslanci schválili 15.10.1991 v bosenském parlamentu Memorandum o svrchovanosti Bosny a Hercegoviny. Bosenští Srbové pod vedením Radovana Karadžiće s tímto aktem ostře nesouhlasili a nadále požadovali setrvání v jugoslávské federaci, dokonce vyhrožovali ozbrojeným odporem a požadavkem o připojení k Srbsku. Tyto separatistické tendence bosenských Srbů vyvrcholily vytvořením srbských autonomních oblastí - Republiky srbské v BIH (stejně jaké v Chorvatsku, kde vznikla Republika Srbská Krajina).

V březnu 1992 vyhlásila vláda BIH na základě celorepublikového referenda státní samostatnost, což odstartovalo ozbrojené konflikty mezi Srby a nesrbskou většinou. Jugoslávská armáda podporovala bosenské Srby a zapojila se do bojů na jejich straně. Navzdory mezinárodnímu uznání konflikt pokračoval dál. Zbylé státy jugoslávské federace - Srbsko a Černá Hora - vyhlásily v květnu 1992 Federativní republiku Jugoslávie. Brzo ji však postihly ekonomické sankce Spojených národů. Postupně Srbové získali kontrolu nad většinou území BIH, mj. i nad Mostarem a začali obléhat hlavní město BIH - Sarajevo. Bosenská vláda žádala o intervenci Spojené národy z důvodu rozsáhlého porušování lidských práv, při kterém docházelo k systematickým etnickým čistkám.

V samotném Mostaru nastal obrat ve válce v červenci 1992, kdy Srbové na základě politických dohod s chorvatským prezidentem F.Tudjmanem z Mostaru ustoupili. Muslimové a Chorvati začali pronásledovat místní Srby, kteří nakonec město z velké většiny dobrovolně opustili. Bosenští Chorvaté ze západní Hercegoviny pod vedením Mate Bobana vyhlásili v létě roku 1992 Chorvatské společenství Herceg-Bosna s Mostarem jako hlavním městem a zformovali vlastní vojenské síly - Chorvatskou radu obrany (Hrvatsko vijeće odbrane - HVO), která plnila politické i vojenské úkoly chorvatské vlády F. Tudjmana v Záhřebu. Jejich cílem bylo připojení k Chorvatsku. Ze dne na den se z někdejších spojenců proti Srbům staly protivníci. Boje mezi bosenskými Chorvaty a Muslimy v Mostaru se naplno rozpoutaly na jaře roku 1993. Muslimské území se rozkládalo z převážné části na pravém břehu řeky Neretvy, což bylo také důvodem k postupné likvidaci všech mostů přes řeku. V průběhu války bylo v Mostaru zničeno sedm mostů, které spojovaly oba břehy. V listopadu roku 1993 se zřítila pod dělostřeleckou palbou bosenských Chorvatů i chlouba muslimů - starý most.

Navzdory četným žádostem vlády BIH i humanitárních organizací byl postoj mezinárodního společenství ke krvavému bosenskému konfliktu rozpačitý a váhavý. Od června 1992 začala být do BIH dopravována humanitární pomoc. Situace v BIH se dostala na pořad jednání Mezinárodní konference o Jugoslávii, která zasedala od podzimu 1992. Začátkem roku 1993 předložili vyjednávači pro řešení bosenského problému projekt na dosažení míru v BIH - tzv. Vance-Owenův plán. Spočíval v rozdělení území BIH na deset samosprávných provincií, které přibližně odpovídaly předválečnému národnostnímu složení (po třech pod správou každého etnika - Srbů, Muslimů a Chorvatů; Sarajevo mělo být spravováno společně). Dohadování nad tímto plánem se protáhlo na několik měsíců a boje stále pokračovaly. Plán nakonec ztroskotal, stejně tak jako další mírové plány. Do oblasti byli nasazeny jednotky OSN (UNPROFOR), které měly chránit tzv. bezpečnostní zóny (Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica), ale i ty se ukázaly po pádu Srebrenice a Žepy jako nedostatečně účinné.

Téměř tři roky pokračovaly boje i mírová jednání o rozdělení BIH, komplikovaná neústupností jednotlivých účastníků konfliktu, především bosenských Srbů, a mocenskými zájmy v této oblasti. Dohoda o všeobecném příměří nakonec byla uzavřena 11.října 1995 až poté, co se do mírových jednání vložil náměstek ministra zahraničí USA Richard Holbrook, který byl vyslán prezidentem Clintonem. Závěrečný text daytonské smlouvy o ukončení války a nastolení míru v BIH byl podepsán 14.12.1995. Nejpodstatnější částí byla dohoda o zachování BIH jako jednotného státu ve stávajících hranicích, který bude rozdělen na dva subjekty (entity): bosňácko-chorvatskou federaci (51 % území) a Republiku srbskou (49 % území) se Sarajevem jako hlavním městem (pro označení muslimské komunity v BIH se nyní používá starší pojmenování Bošnjaci, v češtině Bosňáci). V poměrně krátké době se podařilo mezinárodním jednotkám IFOR dosáhnout klidu zbraní, protože jednotlivé strany konfliktu byly několikaletou válkou již zcela vyčerpány. Složitější byla situace s návratem tisíců uprchlíků do jejich původních domovů, neboť nacionalisté na všech stranách prosazovali "svá" etnicky čistá území i násilnými metodami a zastrašováním. Neméně složitá byla i politická normalizace poměrů. Za vydatné zahraniční pomoci probíhá i hospodářská obnova země. Nicméně, nacionální vášně v oblasti neutichly, o čemž svědčí i obliba nacionálních vůdců, kteří touží po revizi současných hranic.

Současnost

Když jsme přijížděli od chorvatského pobřeží územím Bosny a Hercegoviny směrem k Mostaru, překvapila nás mohutná nová výstavba, která všude probíhá. Následky válečných událostí zde nejsou téměř patrné. To ale neplatí o Mostaru samotném, kde válečné škody jsou obrovské. Již na předměstích jsou vidět ohořelé ruiny velkých průmyslových objektů a v centru je situace ještě horší. Dopravní značení ve městě je špatné, na směrový ukazatel do centra jsme nenarazili, a tak nezbývá než pokračovat východní částí města a orientovat se podle špiček minaretů. Dostáváme se na hlavní ulici souběžnou s řekou Neretvou (dříve se jmenovala Maršala Tita, současný název se nám nepodařilo zjistit), od které je to k historickému centru jen pár kroků. V této ulici se nenajde dům, který by nebyl poznamenaný válkou, mnohé jsou neobydlené, vypálené, bez střech a oken - u některých jsme se divili, že osamocené obvodové zdi vydrží stát. Četné proluky svědčí o tom, že mnohé domy skutečně nevydržely. U silně poškozených domů jsou cedule s upozorněním na nebezpečí zhroucení. Při hledání místa k zaparkování jsme toto upozornění brali vážně, ale místní na to moc nehledí.

Po schodech scházíme na Kujundžiluk - orientální uličku plnou krámků místních obchodníků. Směrem doprava (k severu) je již ulička krásně obnovena a turisté mohou vybírat z velké nabídky šperků a suvenýrů. Pokračování uličky doleva je v současné době uzavřeno. Intenzívně se zde pracuje na obnově, ale části jsou stále v troskách. Právě tudy se chodilo dříve ke starému mostu.

Starý most - symbol Mostaru - postavil v r.1566 z příkazu sultána Sülejmána Nádherného jeden z největších tureckých stavitelů Hajrudin. Jak již bylo řečeno, kamenný most padl v roce 1993 za oběť dělostřelecké palbě bosenských Chorvatů, jejichž cílem bylo vymazat stopy po tureckém panství v Mostaru. Byly zničeny nebo silně poškozeny i další stavby přimykající k mostu, mj. věž Halebija (nazývaná též Halebinovka) na západní straně a věž Tara (nazývaná také Herceguša) na východním břehu řeky. Muslimové hned po válce usilovali o znovupostavení mostu. V roce 1997 byl vyloven z Neretvy první kamenný blok vážící 4 tuny a následovaly další. Odborníci je ošetřili a vyjádřili se k jejich využití při rekonstrukci mostu. Mostní oblouk tvoří 456 takových kamenných bloků. Projekt na rekonstrukci (Mostar Bridge Project - www.gen-eng.florence.it/starimost/index.htm) byl vytvořen italskými experty ve spolupráci s mostarskými odborníky a úřady za finanční podpory UNESCO, Světové banky a grantů z Itálie, Holandska a Turecka. Rekonstrukce byla zahájena v červnu 2001 a měla by být dokončena v červnu 2004. V současné době je již dokončen oblouk mostu. V těsné blízkosti mostu je postavena lávka pro pěší na východní břeh, ke které lze dojít podzemními prostorami domků na Kujundžiluku. Z lávky se otevírá pěkný výhled na město a na řeku Neretvu. V provozu je několik restaurací na terasách kolem Neretvy.

Pokud pokračujeme po obnoveném Kujundžiluku směrem k severu, dojdeme k mešitě paši Koski Mehmeda (Koski Mehmed pašina džamija) ze 17. století, která stojí nad řekou Neretvou. Tato největší mešita v Mostaru byla za války silně poškozena a její rekonstrukce byla dokončena v r. 2001. Financovala ji turecká vláda ve spolupráci s tokijským vakufem. Interiér září novotou a je pěkně upraven i dvůr s vyhlídkovou terasou. Platí se zde vstupné.

Měnovou jednotkou v BIH je bosensko-hercegovinská (převoditelná) marka (KM, mez.zkratka BAM), ale obchodníci ochotně berou i kuny či eura, dokonce i vrací nazpět v požadované valutě. Rozhodně není potřeba nakupovat zdejší měnu. Ceny jsou tu asi o čtvrtinu nižší než v Chorvatsku.

Nezapomněli jsme ochutnat ani bosenskou specialitu burek, což je křupavý slaný koláč plněný mletým masem nebo sýrem (těsto se na pohled podobá našemu listovému těstu). Prodává se ve specializovaných jídelnách zvaných "burekdžinica". Burek za 11 kun je velmi chutnou svačinou nebo také lehkým obědem.

Obnova

V Mostaru byly zničeny nebo poškozeny prakticky všechny historické památky, a to nejen muslimské, ale i katolické a pravoslavné. Mešitu bega Karadjoze (Karadjoz-begova džamija) bombardovala napřed jugoslávská armáda a další úder jí pak zasadili i chorvatští nacionalisté. Katolický kostel sv. Petra a Pavla byl v roce 1992 zcela zničen jugoslávskou armádou a o pár měsíců později se stal terčem útoku chorvatských nacionalistů pravoslavný kostel (Nova pravoslavna crkva).

Pilotní projekt záchrany kulturního dědictví Bosny a Hercegoviny (Probni Projekt Kulturnog Naslijedja BIH - Pilot Cultural Heritage Project má tři základní části, a to zmíněnou rekonstrukci starého mostu, opravu jeho bezprostředního okolí a opravu další řady historických objektů v Mostaru. Celý projekt má hodnotu 15,5 milionů dolarů. Na financování se podílejí UNESCO, Nadace světových památek (World Monuments Fund), Kulturní nadace Agy Khana (Aga Khan Trust for Culture) v rámci podpory historických měst v muslimském světě, místní komunity, národní a regionální vlády, mj. granty vlád Itálie, Holandska, Chorvatska, Turecka a Francie. Světová banka a Rada Evropské banky pro obnovu a rozvoj (CEB) podepsaly v lednu 2002 dohodu o poskytnutí grantu v hodnotě 1 milionu dolarů ke spolufinancování projektu. Světová banka také poskytla úvěr ve výši 4 milionů dolarů.

V rámci Projektu záchrany kulturního dědictví probíhá nebo se připravuje rekonstrukce řady historických objektů v Mostaru, např. veřejných tureckých lázní (Hamam), mešity Sevri Hadži Hasana z roku 1620 (Sevri Hadži-Hasan džamija, do svého poničení v r. 1992 sloužila jako muslimská svatyně), komplexu domů Biščevičů a Lakičičů (nejcennější komplex obytných domů v Mostaru postavený na konci 18. a zač. 19 stol. v bosensko-tureckém stylu na dominantním místě nad řekou Neretvou), Alajbegićova domu (Alajbegića kula (další neobvyklá stavba z doby tureckého panství), mlýnů Buka na řece Radobolji (Mlinica Buka), Konaku (monumentální budova paláce z r.1900 sloužila obytným i obchodním účelům), Biskupského paláce s kaplí v Mostaru-Vukodolu (z r.1847), Gymnázia (postaveno v r. 1902 v bosensko-orientálním slohu), Univerzitní knihovy a malých enkláv hradeb, které byly budovány po 16.stol. na ochranu domů a obchodů na obou březích Neretvy.

Při naší krátké návštěvě Mostaru jsme zjistili, že nesmírné škody, které válka způsobila, jsou po osmi letech od jejího skončení zaceleny jen z malé části. Bude trvat ještě mnoho let do úplné obnovy. Dalším důležitým krokem by mělo být dokončení rekonstrukce starého mostu v polovině příštího roku...

Důležitým pramenem informací byly Dějiny jihoslovanských zemí (M. Šesták, M. Tejchman, L. Havlíková, L. Hladký, J. Pelikán; Praha, nakladatelství Lidové noviny 1998, v edici Dějiny států).

Související články Oslavy znovuvybudování a otevření Starého mostu v Mostaru

Související lokality