 Socha Mily Gojsalić od Ivana Meštoviće v Omišské soutěsce |
Z lokality zv. Poljice ve Střední Dalmácii znají dnes turisté jen její přímořskou část, nazývanou Poljická riviéra (Poljička rivijera), což je úsek pobřeží mezi Stobrečí a Omišem. Tvoří jej hustá obytná zástavba, vesnice při Jadranské magistrále navazují jedna na druhou, domky a vily tu sahají často až na sám mořský břeh, takže tu na pláže zbylo jen málo místa. Mnohde je přístup k moři dokonce jen přímo z pozemku soukromých domků. Nová zástavba se rozrostla nad magistrálu, směrem do vnitrozemí. Všude je tu široká nabídka soukromých apartmánů, v zeleni zdejších zahrad nabízejí stinné posezení u vína a kulinářské požitky četné restaurace a konoby.
Toto pobřeží bylo v minulosti součástí tzv. Poljické republiky (Poljička republika). Tvořilo ji na dvacet obcí, rozkládajících se na úpatí horského masivu Mosor, od pobřeží do přilehlého vnitrozemí v trojúhelníku mezi říčkou Žrnovnjicí na severozápadě řekou Cetinou na jihovýchodě a podél Cetiny do Biska. Místní sedláci tu žili po staletí podle vlastních zákonů sepsaných v tzv.Poljickém statutu (Poljički statut). Ten pocházel z 15. stol. a byl psán bosanćicí, což je chorvatská forma cyrilice. V některých částech Dalmácie a Bosny se používala až do 19. stol. Statut upravoval jak republikové zřízení Poljice, tak i všechen veřejný život obyvatel. Toto autonomní území se začalo formovat v rámci chorvatského státu již ve 14. - 15. stol. V čele stál kníže, kterého občané Poljic volili na jeden rok z příslušníků zdejších starých selských rodů. Volba se konala na vrchu Gradac v Poljickém vnitrozemí vždy na den sv. Jiří, tj. 24. dubna.
Poljickou autonomii uznávali v podstatě Benátčané i Turci, jejichž panství se tu v průběhu staletí vystřídalo. S tureckou nadvládou se však obyvatelé Poljic velmi obtížně vyrovnávali. Konec Poljické republiky však nastal začátkem 19. stol., po vítězném Napoleonově tažení Dalmácií. Francouzská správa tzv. Ilyrských provincií všechna stará práva a autonomii Poljické republiky neuznala, republiku zrušila a následné povstání Poljičanů utopila v krvi, což znamenalo definitivní zánik starobylého zřízení.
Vesnice ve vnitrozemí, které bývaly součástí Poljické republiky, si většinou zachovaly starobylý ráz. Najdou se tu pěkné ukázky staré selské architektury i cenná díla sakrálního stavitelství. Např.ve vesnici Dubrava se zachoval pěkný románsko-renesanční kostel sv. Lukáše (Sveti Luka) ze 13. - 16. stol. V obci Duće mají krásnou oltářní palu od Vlaha Bukovce, významného chorvatského malíře začátku 20. stol., který byl ve 20. letech po několik let profesorem na pražské Akademii výtvarných umění. Ve vesnici Gata je možné si prohlédnout Historické muzeum Poljic se vzácnými národopisnými exponáty, z nichž nejpozoruhodnější je kroj poljického knížete.
Při silnici, která vede z Omiše proti proudu Cetiny směrem na Blato, se tyčí ve skalách nad řekou působivý pomník - socha Mily Gojsalić. Byla to dívka z Poljic, která se proslavila v bojích s Turky v roce 1570 tím, že vyhodila do povětří celý turecký vojenský tábor. Aby ji nestihla pomsta Turků, raději se vrhla v místech dnešního pomníku ze skály do řeky. Socha je dílem Ivana Meštroviće, hlavního představitele chorvatského sochařství první poloviny 20. stol.
