Mnozí mototuristé asi neodolají a budou chtít při průjezdu Bosnou navštívit i Sarajevo, i když u nás stále ještě panují obavy, je-li toto město pro návštěvníka bezpečné, do jaké míry je život v Sarajevu normalizován, zda zastávka v něm, pokud jde o dochované nebo obnovené kulturně historické památky vůbec stojí za to. Na tyto otázky se snaží odpovědět náš článek.
Do Sarajeva použijeme trasu, která je popsána v našich příjezdových trasách k Jadranu (viz Trasa č. 3 do Dubrovníku). Jde o cestu chorvatským vnitrozemím, ze Záhřebu po dálnici směrem na Srbsko až na křižovatku Okučani, kde se z dálnice odbočuje jižním směrem na chorvatsko-bosenský hraniční přechod Stara Gradiška, přes nějž se pak pokračuje již po území Bosny na Banja Luku a odtud desítkami zatáček podél řeky Vrbas k městečku Donji Vakuf. Na Sarajevo se tu odbočuje na severovýchod do pohoří Komar a dále Přes Zenicu do Sarajevo. Další možností je jet po dálnici dál směrem na Srbsko až do Županje a odtud přes Tuzlu do Sarajeva.
Vraťme se však k naší původní variantě. Cesta k Sarajevu stoupá od městečka Donji Vakuf nejprve do průsmyku v pohoří Komar do téměř 1 000 m nadmořské výšky. Projíždí se starobylým, malebně položeným městem Travnik, místem, kde se narodil a několik let žil jeden z největších jihoslovanských spisovatelů, nositel Nobelovy ceny Ivo Andrić, jehož hlavní díla byla přeložena i do češtiny. Z Travniku se pokračuje podél řeky Lašva do Zenice, odkud je to asi 70 km do Sarajeva, hlavního města muslimsko-chorvatské federace Bosna a Hercegovina.
 Archivní obrázek z roku 1985 |
Pro návštěvníka tohoto města bude překvapením rušný život v centrální části Sarajeva. Korzuje se tu, lidé se baví, plné jsou kavárny, restaurace, večer diskotéky. Všude je plno mladých lidí, moderně po evropsku oblečených. Je však pravda, že na ulicích není ve srovnání s časy Titovy Jugoslávie výjimkou ani zahalená žena nebo typický muslim s plnovousem, i když příliš častý tento jev není. Tak jako dříve tu muezin nebo jeho pomocník svolává pětkrát denně k modlitbám. Účastníků těchto bohoslužeb je však podstatně víc než dřív.
Co je v Sarajevu pro dnešního návštěvníka důležité, je pocit klidu a bezpečí, o jakém se obyvatelům Sarajeva v tragické první polovině 90. let minulého století, v době obležení města Srby, ani nesnilo. Uvádí se, že v Sarajevu tehdy zahynulo na 12 tisíc lidí - granáty a kulkami ostřelovačů, kteří měli město z okolních kopců jako na dlani. Ještě dnes je otřesným zážitkem vidět vybombardované a vypálené bloky panelových domů v západní části Sarajeva. Ostatně i v samém středu města jsou dodnes vidět tzv. "sarajevské růže", což jsou paprskovité díry po granátech v betonových zdech, které byly zality hmotou červené barvy.
Místem, kde se návštěvník přes všechny viditelné válečné škody cítí dobře, je Baščaršija, to je hlavní sarajevské tržiště, po několik staletí srdce města, jeho obchodní, řemeslnické, veřejné i náboženské centrum. Můžete se procházet mezi dílnami řemeslníků, které jsou současně jejich krámky. Můžete tady ochutnat i proslulé čevapčiče, které s těmi našimi mají společné jen jméno s tvar, nebo můžete zkusit pálivé pljeskavice. Připravují a prodávají se v krámcích zvaných čevabdžinice, zatímco vedle v buregdžinici dostanete skvělý burek, vlastně masový (nebo i jiný) závin. Jídelny - aščinice prodávají různé další bosenské speciality, jako je např. sarma nebo sagan dolma - mají je krásně vonící připraveny a vystaveny ve varnách u vchodu do jídelny, takže si můžete vybrat, na co se vám nejvíc sbíhají sliny. Milovníky sladkostí možná trochu zklame halva nebo baklava - jsou na náš vkus až příliš sladké. Můžete si tu též pochutnat na pravé turecké kávě připravované v konvičce - džezvě, i když hlavně mladí Sarajevané dávají většinou přednost espresu. Káva v džezvě je sice výborná, ale rovněž hodně sladká.
Baščaršija se začala formovat již v 15. století jako hospodářská část nového sídla orientálního typu. Postupně rostla podle vzoru arabských suků. Jednou z dominant tohoto tržiště byl tzv. sebil nebo sebilj, což je staré turecké i arabské dobročinné zařízení. Byla to kašna věžovitého tvaru, kterou obsluhoval k tomu určený člověk. Čerpal z ní vodu, kterou zdarma napájel žíznivé. Původní sebil vzal dávno za své, ten současný pochází z posledního desetiletí 19. století.
A právě na baščaršiji může návštěvník vidět i hlavní kulturní památky Sarajeva, dnes už nikoli zříceniny, jakými byly po ostřelování města, ale postupně rekonstruované vynikající muslimské sakrální stavby. Na některých z nich se dosud pracuje, lešení zakrývá jejich krásný exteriér. Obnovuje se např. centrální svatyně bosenských muslimů - mešita bega Gazi Husreva (Gazi Husref-begova džamija), kterou dal spolu s celým komplexem muslimských církevních a dobročinných staveb postavit v 16. stol. bosenský vezír beg Gazi Husrev. Za války v 90. letech minulého století byla velmi silně poškozena. O tom, že je mešita bega Husreva stavbou mimořádnou, svědčí i skutečnost, že jejím stavitelem byl Adžem Esir Ali, v té době hlavní architekt osmanské říše; mešita nese pečeť tehdy nového raně istanbulského slohu. Její náročné restaurování je v závěrečné fázi.
K tomuto areálu patřil a dodnes patří šedrvan (uvádí se i jako šadrvan), což je muslimská rituální kašna, dále hodinová věž sahat-kula, muslimská náboženská škola medresa, dobročinné zařízení imaret a krásný bezistan, tj. kryté tržiště se spoustou obchůdků i krámků s orientálním zbožím a islámskými devocionáliemi. Zvlášť tento bezistan na Baščaršiji patří k mimořádným památkám. Postavili jej v letech 1542 - 1542 na objednávku bega Gazi Husreva dubrovničtí mistři. Tento masivní kamenný objekt je bazilikálního typu a je dlouhý 109 metrů. Má nejen dvě řady krámků uvnitř proti sobě, ale třetí řada je i na venkovní straně, vedoucí do ulice Kujundžiluk. Byl vždy určen hlavně pro textilní zboží. I na těchto budovách se pracuje nebo čekají na obnovu.
Podobné štěstí, tj. restaurování objektu, měly i některé další významné budovy v centru Sarajeva na Baščaršiji, jako např. Kuršumli medresa, jejímž donátorem byl rovněž beg Gazi Gusrev v 16. stol. Tato náboženská škola byla jednou ze 12 medres v Sarajevu, ovšem tou nejvýznamnější a stavebně nejhodnotnější.
Končí restaurátorské práce i u dalšího bezistanu, tzv. Brusa bezistanu, jehož donátorem byl ve druhé polovině 16. století velký vezír paša Rustem. Nebude však sloužit svému původnímu obchodnímu účelu, nýbrž byl adaptován v Muzeum města Sarajeva.
V plánu obnovy na rok 2004 je, pokud jde o kulturní zařízení, zahrnuta kromě uvedených i knihovna bega Husreva a tzv. Bílé tabije. Na rekonstrukčních pracích se podílejí mimo jiné i různé zahraniční nadace a organizace, často jsou sponzory islámské blízkovýchodní země a islámské dobročinné nadace.
V obytných čtvrtích Sarajeva byly, opět s podporou sponzorů. postaveny nové domy, hlavně pro ty, kdo v bojích o Sarajevo přišli o střechu nad hlavou a o všechen svůj majetek.
Sarajevem je možné se toulat podle libosti, ale v žádném případě se nevydávejte do kopců, které město obklopují. Jsou v nich stále ještě nášlapné miny a nevybuchlá munice. To je ostatně nebezpečné i na jiných neobydlených místech Bosny a Hercegoviny, především v horách.
Co však návštěvník Sarajeva už nikdy neuvidí, to jsou sbírky proslulé Národní knihovny, jednoho z nejcennějších kulturních zařízení svého druhu na celém Balkáně. V budově v pseudomaurském slohu, která byla postavena za rakousko-uherské okupace Bosny jako radnice, byly uloženy nesmírně cenné exponáty - unikátní orientální knihy a rukopisy, které při srbském ostřelování města shořely při požáru budovy knihovny. Toto obrovské kulturně historické bohatství tak nenávratně zmizelo. Povzbuzující je alespoň to, že se počítá do budoucna v rámci obnovy nejvýznamnějších budov Sarajeva s jeho obnovou (tedy obnovou budovy - zničené exponáty muzea nelze nahradit).
Ze Sarajeva se pak k Jadranu jede po dobré hlavni silnici nádhernou horskou krajinou (180 km do Opuzenu). Silnice nejprve stoupá do Ivan Sedla (967 m) mezi pohořími Volujak a Bjelašnica, pak klesá k Jablanickému přehradními jezeru. Odtud směrem k Jadranu kopíruje silnice tok řeky Neretvy. Její soutěska je mimořádně působivá a byla i v rámci bývalé Jugoslávie pokládána za jednu z nejkrásnějších. Neretva je řeka s dostatkem vody po celý rok, takže i v létě poskytuje nádhernou podívanou. Soutěska je nejprve sevřena pohořími Čvrsnica a Prenj (obě vysoké přes 2 000 m), směrem k jihu je pak střídají pohoří Čabulja a Velež, které svými nejvyššími vrcholky dosahují málo pod 2 000 m. Doprovázejí Neretvu a silnici až do Mostaru. A město Mostar rozhodně stojí za návštěvu. Nelze se nezmínit o mimořádné událostí, která čeká Mostar 23. července 2004: bude slavnostně otevřen tzv. starý most, jehož nákladná rekonstrukce trvala několik let. Původní most z doby tureckého panství, symbol Mostaru, byl zničen za války v roce 1993. Cestou z Mostaru podél řeky Neretvy se lze zastavit ještě v malebném městečku Počitelj, odkud je to jen kousek k bosensko-chorvatskému hraničnímu přechodu v Metkovići. To už se Neretva rozlévá do široké delty a Jadran je na dosah.
Informace o Sarajevu, včetně obrázků a mapy najdete na stránkách města Sarajeva: www.sarajevo.ba
