Ostrov Vis připadl podle rozhodnutí Vídeňského kongresu (r. 1815) Rakousku, což později velmi těžce nesl mladý italský stát, který se pokládal mimo jiné za dědice Benátské republiky. Ta podle podmínek míru z Campoformia r. 1797 zmizela v propadlišti dějin a území připadlo Rakousku. Využil proto v 60. letech 19. stol. vhodné mezinárodní konstelace a r. 1865 vstoupil do spolku s Pruskem, které rovněž mělo zálusk na část rakouského území.
A jak víme z našich dějin, bylo Prusko úspěšné a ve velmi krvavé bitvě u Hradce Králové (též bývá označována jako bitva u Sadové) v r. 1866 porazilo Rakousko, které pak bylo nuceno mimo jiné závažné důsledky vzdát se definitivně své více než stoleté snahy získat zpět Slezsko a Kladsko, které ztratila ve válce s Prusy již Marie Terezie.
Mnohem méně úspěšný byl však pruský spojenec - Itálie, která utrpěla porážku v bitvě u Custozzy v červnu 1866.
A tak se italskou nadějí stalo Jaderské moře. Právě na moři měla italská strana velkou převahu, neboť krátce předtím zakoupila moderní obrněné křižníky z amerických loděnic, které svým technickým vybavením i počtem vysoko převyšovaly rakouskou flotilu. Cílem Itálie bylo znovuzískání Benátek a některých ostrovů v Jaderském moři. Prvním úderem měl být útok na Rakušany ovládaný ostrov Vis (Italové mu říkali Lissa), který střežil přístup ke Splitu a Dubrovníku (Split byl hlavní rakouskou středojadranskou základnou).
Velitelem italského loďstva byl admirál Carlo di Persano, muž, který kolem sebe vytvořil flotilu neporazitelného hrdiny, ale který podle italských námořních odborníků neměl velitelské schopnosti, byl zbabělý a nerozhodný. Když byl vládou vyzván, aby zahájil tažení, oddaloval je s nadějí, že pozemní italská armáda nakonec přece jen dobude Benátky a získá tak získá tak nárokované ostrovy, aniž by on musel bojovat. Oddalování boje však nahrávalo rakouské straně, která mezitím stačila soustředit své slabé námořní síly v Pule v Istrii, hlavní rakouské námořní základně, neboť nebylo jasné, kde se Italové rozhodnou udeřit. Rakouským velitelem byl kontraadmirál Wilhelm von Tegetthoff, o polovinu mladší než Persano, energický, erudovaný, zkušený v námořních bitvách, pokládaný za jednoho z nejtalentovanějších námořních velitelů v Evropě. S podstatně slabší a zastaralejší flotilou očekával zahájení boje, připraven přizpůsobit svou taktiku a strategii nastolené situaci.
Zatím Persano děla jednu chybu za druhou. Nepodařilo se mu tak ni ostrov po několika soustředěných, ale nekompetentních útocích dobýt. Vyvinul maximální snahu zabránit tomu, aby obležený ostrov informoval Tegetthoffa o vypuknutí bojů, což se mu nakonec nepodařilo a Tegetthoff ihned vyplul Italům vstříc. Rozhodl se pro taktiku, která mu umožňovala vyhnout se přímé palbě moderních italských děl. Okamžitými tarany (čelními útoky mohutných podvodních hrotů svých lodí, tzv. klouny) vnesl chaos do italské flotily, který ještě zvýšil admirál Persano, když opustil svou vlakovou loď "Re d´Italia" a přešel na svou oblíbenou údajně nepotopitelnou loď "Affondatore", která však postrádala nezbytné vybavení vlajkové lodi a měla špatné plavební vlastnosti. Persano také zapomněl informovat o přesunu na jinou velitelskou loď svou vlastní flotilu, čímž ztratil téměř veškerou kontrolu nad loďstvem, jemuž velel. Persanovi se vymkla situace úplně z rukou, a tak nakonec se jen pokoušel o několik izolovaných taranů, které se díky špatným plavebním vlastnostem jeho lodi nepovedly.
Bitva netrvala dlouho – první výstřely padly v 10.45 hod. Dne 20. července 1866, krátce po zahájení taranovala Tegetthoffova vlajková loď italskou vlajkovou loď Re d´Italia (největší italskou loď té doby), která za pár minut klesla ke dnu. A brzy na to už prchala další italská chlouba, pancéřová loď Palestro v plamenech z bojiště. Marné byly izolované snahy mnohých italských námořních důstojníků a členů lodních posádek o další boj, v němž měla italská strana stále šanci na vítězství. Otřesený Persano se bál jen o vlastní život a dal pokyn k ústupu. Italové ztratili v bitvě dvě moderní pancéřové lodě (k nim přibyla i loď Affondatore, která se potopila v bouři při návratu od Visu do Ancony), další tři byly těžce poškozeny, o život přišlo 620 italských námořníků. V rakouském loďstvu byl poškozen jeden křižník, který však až do konce zůstal v bojeschopném stavu, padlo 38 členů posádek rakouských lodí.
Bitva měla ještě dohru v Itálii, po návratu Persana do Ancony. Ten hrdě vyhlásil, že dosáhl velkého vítězství s tím, že potopil tři rakouské lodě a sám neztratil jedinou. Postupně měnil verze průběhu bitvy, nedovedl však vysvětlit, proč mu tři lodě a spousta námořníků chybí a Vis je stále rakouský. Později se vše provalilo a Persanou byl postaven před soud, degradován a odsouzen k velkým peněžním náhradám. O pokračování kariéry nemohla být řeč.
Naopak Wilhelm von Tegetthoff se dočkal povýšení a mnoha poct.
