Pod tímto geograficko-historickým pojmem se rozumí pobřeží od Rijeky na severu po Karlobag na jihu. S výjimkou severní třetiny je to pás velmi úzký, omezený hřebeny Dinárské horské soustavy. Patří k němu některá letoviska, která od začátku 20. stol. patřila u české veřejnosti k nejoblíbenějším na Jadranu, a to až do druhé světové války (Crikvenica, Selce, Novi Vinodolski). Byly v nich ozdravovny, které patřily českým podnikům, hotely a penziony českých vlastníků. Jezdily sem tisíce lidí z Československa. K oblibě přispívala i snadná dosažitelnost Chorvatského přímoří. Praha měla v té době přímé vlakové spojení se Rijekou a železnice tehdy byla nejpoužívanějším dopravním prostředkem.
Druhá světová válka a následující desetiletí přinesla stagnaci a úpadek. Až v 60. letech prožívalo celé jadranské přímoří své velké vzkříšení. V té době se zájem mladé české generace zaměřil jednak na nová letoviska v Istrii s jejich obrovskými možnostmi sportu a zábavy, jednak na Dalmácii. Istrie byla snadno a rychle dostupná auty a autobusy, které v té době převzaly primát nejoblíbenějšího dopravního prostředku. A Dalmácie byla dobře dostupná letecky. Železnice se nezmohla nejen na dřívější přímé spojení, které bylo do druhé světové války naprosto obvyklé, ale ani na trochu přijatelný jízdní řád, na snesitelné navázání jednotlivých spojů. Odliv zájmu o toto přímoří však způsobil i prudce se rozvíjející zdejší průmysl, který znehodnocoval rekreační pobyty v jeho nejsevernější části. Přitom za socialistické Jugoslávie byla dávána vždy přednost průmyslu před cestovním ruchem, takže např. Bakar, Kraljevica, ale i Crikvenica se svými satelitními letovisky nemohly proti zájmům gigantů naftového a chemického průmyslu uspět. Tak pomalu, ale jistě ztratilo rekreační hodnoty blízké okolí Rijeky, tovární komíny a znečišťovače ovzduší se postupně šířily čím dál k jihu.
Skutečný průlom do této situace nastal až za samostatného chorvatského státu, který si byl vědom významu cestovního ruchu pro ekonomiku země, a začal postupně vystěhovávat průmyslové podniky mimo pobřeží, případně je umístil tak, že většina přijíždějících turistů o nich ani neví. Tak byl například u Bakaru "uklizen" ropný přístav a jeho rafinerie ropy.
Že provedená opatření přispěla ke zlepšení životního prostředí není pochyb, stále zůstávají některá místa pro pobyty méně vhodná nebo vůbec nevhodná. Naopak nový rozkvět zažila letoviska na tomto přímoří od Kraljevice na jih, především Crikvenica, která si zachovala a stále zachovává primát v této oblasti. Získává v posledních letech prestižní ocenění v kvalitě, úpravnosti a ekologické nezávadnosti pláží, prestižní cenu tzv. Modrou vlajku. A tak se pomalu vrací i zájem návštěvníků z České republiky.
Pobřeží má výrazně jiný ráz než sousední Istrie a než jižnější Dalmácie. Nebylo nikdy součástí Benátské republiky, takže chybí typický benátský kolorit, jímž se vyznačují ostatní části přímoří, které byly dlouho pod benátským panstvím. Ani sama příroda tu není tak malebná, tak plná kontrastů a půvabů, jako například ve Střední Dalmácii.
Regionu samozřejmě neprospělo ani to, že blízký soused, celá Istrie i se Rijekou přirozeným centrem Chorvatského přímoří, připadla po první světové válce Itálii, čímž byly na 25 let zpřetrhány hospodářské, kulturní i další svazky těchto dvou blízkých oblastí.
Pokud jde o vlastní cestovní ruch, nejsou na tomto pobřeží žádné velké turistické aglomerace, jaké jsou běžné například na Západoistrijském pobřeží, tedy není tu žádné nadměrné soustředění turistů a ubytovacích zařízení. Letoviska jsou spíše menší, mají poklidný ráz; jsou stále hodně zaměřena na rodinnou rekreaci. Z tohoto rámce poněkud vybočuje pouze mondénnější Crikvenica a na ni prakticky navazující letoviska severním i jižním směrem. Typu klientely odpovídá zdejší nabídka sportování, zábavy i kultury.
To však neznamená, že Chorvatské přímoří nezažilo veliký rozvoj předpokladů, nezbytných pro zdárný vývoj cestovního ruchu. Vyrostly nové hotely, staré byly kompletně přestavěny a zmodernizovány. Obrovská je nabídka nových soukromých penzionů a bytů, zmnohonásobila se nabídka všech služeb, včetně stravovacích, sportovních atd. Crikvenica se přitom výrazně zaměřila na svou starou specializaci - na rehabilitační a ozdravné pobyty, přičemž největší důraz je kladen na talasoterapii, tj. léčbu mořskou vodou. V Crikvenici vyrostlo mnoho nových sanatorií a léčeben, o něž je stále veliký zájem.
Nový impuls znamená dokončení nové dálnice ze Záhřebu přes Gorský kotar do Rijeky, zprovozněná v červnu 2004.
