Na jihu Istrie, jeden kilometr od vesnice Valtura a dvanáct kilometrů severovýchodně od Puly, může zvídavý turista navštívit nejbohatší a nejpozoruhodnější archeologickou lokalitu Istrie, Vizače, původně antické Nesactium, chorvatsky Nezakcij.
Vykopávky tohoto ilyrsko-římského města evokují vzpomínky na jeden z nejzáhadnějších a nejméně známých národů na půdě Evropy - Ilyry. Přitom indoevropských Ilyrů nebylo v jihovýchodní Evropě právě málo. Byly to desítky kmenů, o jejichž jménech nás informují Římané, přemožitelé Ilyrů. Žili tu Histrijci (též se uvádí Histrové), Dalmati (též Delmati), Liburnové, Japodové, Eutaratové, Daorsové a mnohé další.
Jak napsal jeden ze soudobých římských historiků, Římané by je nikdy nemohli přemoci, pokud by se Ilyrobvé dovedli sjednotit ke společné obraně proti agresi zvenku. Jednotlivé ilyrské kmeny však žily izolovaně a pro Římany pak nebylo problémem si postupně jeden kmen za druhým podrobit. A Ilyrům už nepomohla ani jejich vojenská zdatnost, síla a obětavost. Po tragických zkušenostech hlavních ilyrských kmenů s Římany stáhly se některé další do málo přístupných hor ve vnitrozemí. Podle názoru mnohých vědců smísily se pak zbytky ilyrského obyvatelstva (na pobřeží i ve vnitrozemských horách) s novou vlnou přistěhovalců, se slovanskými Chorvaty.
V Nesactiu podlehli ilyrští Histrijci ve 2. stol. př. Kr. římskému náporu. Římané je nejprve z celého istrijského poloostrova zatlačili na jih, kde bylo hlavní středisko Histrijců, do opevněného města Nesactia. Boj, hlavně z ilyrské strany, byl veden s největší urputností, neboť ilyrští bojovníci si byli vědomi, že jde o boj na život a na smrt. Když vůdce Histrijců, král Epulon viděl beznadějnost dalšího boje, spáchal i s dalšími ilyrskými veliteli sebevraždu. Římané pak dobyté město téměř srovnali se zemí. Za pár let je však zase obnovili a právě toto římsko-ilyrské město odkryl, resp. jeho pozůstatky vynesl na světlo moderní archeologický průzkum.
Ještě jednou jsou na pořadu dne Ilyrové
O Ilyrech, pradávných obyvatelích pobřeží Jadranu, jsme už četli v souvislosti s archeologickou lokalitou Vizače (Nesactium) v jižní Istrii. Zůstalo tam ale po nich jen málo, většinou byly odkryty pozůstatky římského města, vybudovaného na ilyrských troskách.
Avšak po Ilyrech zůstaly na severním a středním Jadranu mnohem hmatatelnější stopy, a to v nemalém počtu. Na istrijském venkově a ve vnitrozemí mnohých jadranským ostrovů, například Brače, můžeme vidět malé nízké domečky či chýše kruhového půdorysu, postavené z lomového kamene bez malty na pastvinách a polích. Jistě, nepřečkaly těch 2 000 let od doby, kdy tu byli pány Ilyrové, ale tvar i technika stavby jsou dodnes dědictvím po nich. Ilyrové tu žili po staletí a jejich krev, jak tvrdí někteří vědci, koluje i v žilách dnešních obyvatel přímoří.
Tak jako za ilyrských dob slouží tyto domečky, kterým se v severním přímoří říká kažuni a ve středním přímoří bunje, jako úkryt před nepohodou a jako komora pro uložení zemědělského nářadí.
Buje
V některých istrijských vnitrozemských městech (Vodnjanu, Bujích a na dalších místech) se dodnes udržel tzv. istro-románský dialekt, nesrozumitelný ostatním obyvatelům Istrie. Je to vlastně směs jazyka ilyrských Histrijců a latiny, tedy jazyka, kterým mluvili přemožitelé Ilyrů.
A pokud hovoříme o jazyku, pak nesmíme zapomenout na to, co je naprosto neoddiskutovatelným dědictvím po Ilyrech - místní jména. V některých případech je to jasné nad veškerou pochybnost, např. název poloostrova Istrie - po ilyrských Histrijcích, Dalmácie - podle ilyrských Dalmatů. U jiných toponym je to sice na první pohled méně patrné, ale pro odborníky je to naprosto jasné: názvy sídel Trsat, Bakar, Poreč, Rovinj, názvy řek - Sáva, Dráva, název horského masivu Prenj v Bosně, to vše je nezpochybnitelně ilyrského původu.
I některé názvy rybářského náčiní a mořeplavecké názvosloví pocházejí prý od Ilyrů, zdatných rybářů a mořeplavců. Mezi Ilyry patřilo pak první místo v tomto oboru Liburnům.
V některých oblastech Liky, sousedících s Chorvatským přímořím, nosí dodnes místní obyvatelé - starší a staří muži - zvláštní červené čepičky s třásněmi. A velmi podobné, jenže z mědi (byla to vlastně jakási ochranná helma) nosili muži ze zdejšího ilyrského kmene Japodů. Tyto kovové pokrývky hlavy měly vytepané ornamenty a měly měděné třásně! Aby se dobře nosily a netlačily, měli je Japodové vyložené látkou nebo kůží. Čepičky v původním kovovém provedení našli archeologové u vesnice Kompolje nedaleko města Otočac na řece Gacce a jsou dodnes spolu s desítkami dalších vzácných exponátů z japodských vykopávek chloubou Archeologického muzea v Záhřebu.
Ale i v dějinách zanechali Ilyrové své stopy. Mezi nejvýznamnější muže ilyrského původu patřilo několik římských císařů, např. Dioklecián, dále Valens, Claudius II., Aurelianus, Probus a další. A Ilyr byl i sv. Jeroným, nejvzdělanější z "církevních otců" raného křesťanství, překladatel Písma do latiny (tzv. vulgaty).
