Kdo byli původní obyvatelé přímoří Jadranu i chorvatského vnitrozemí? Byli to indoevropští Ilyrové, etnicky blízcí Řekům a Italům, kteří původně žili rozdrobeni v četné kmeny v oblasti dolního Dněstru. Kolem roku 1200 př.n.l. se začali usazovat v severozápadní části Balkánského poloostrova, ve vnitrozemí i na celém východním pobřeží Jadranu, tedy od středního Dunaje po Jadran a severní Řecko.
Někteří historikové jsou toho názoru, že i tzv. lužická kultura doby bronzové (též na našem území) by mohla být ilyrskou kulturou.
K nejznámějším ilyrským kmenům patřili Delmatové (též se uvádí Dalmatové) v oblasti dnešní střední Dalmácie, Histrijci - v dnešní Istrii, Liburnové - v Chorvatském přímoří, v severní Dalmácii a na jejích ostrovech, Japodové (též se uvádí Japydové) - ve vnitrozemí Chorvatského přímoří a v istrijském krasu, Daorsové - v okolí dnešního Stolce ve východní Hercegovině, Ardierové - v oblasti dolní Neretvy, Autariati - sousedi Daorsů, Dasareti - na Ochridu, Jadasinci - na Hvaru, Dardanci, Labeati, Peonové, Dokleati - všichni v dnešní Černé Hoře, Pirustové - kolem dnešního Perastu v Boce kotorské, Albanové (též Albanci) - v dnešní střední a severní Albánii a ještě mnoho dalších kmenů.
Teprve v poslední době věnují vědci ilyrskému bádání podstatně větší pozornost než dříve a pokoušejí se odhalit, jakou úlohu hrály původní předslovanské živly, tedy někdejší ilyrské obyvatelstvo v etnogenezi dnešních balkánských národů. Podle současné vědy mají dnešní národy západního Balkánu mnohem víc jak kulturních prvků původního, tedy ilyrského obyvatelstva, tak i genů jich samých, než se vůbec mohlo předpokládat.
Podle dřívějších bádání byli za Ilyry pokládání i Venetové v dnešní severní Itálii, avšak tento názor je většinou překonán. Na východním pobřeží Apeninského poloostrova však žily ilyrské kmeny Poediculů, Daunů, Mesapů, Japygů a další, ale byly vytlačeny Umbrijci a dalšími obyvateli Latia. Ilyrové však žili i v oblasti mezi Dunajem, Vardarem a Moravou, v Malé Asii a jinde. Tito Protoilyrové bojovali např. ve vojsku chetitského krále proti Egyptu v r. 1286 př.n.l. Podle Homérovy Iliady bojovali ilyrští Dardanci a Peonové před Trójou.
O Albáncích jako o jednom z menších ilyrských kmenů v dnešní střední a severní Albánii informuje ve svých spisech Ptolemaios (v řeckém znění Albanoi). Nové, zcela přesvědčivé důkazy o existenci Albanců jako původního ilyrského kmene přinesl archeologický průzkum na Balkáně v posledních desetiletích. Dnes pokládá většina vědců (s výjimkou některých srbských) za prokázané, že Albánci jsou jediný balkánský národ, který svůj původ odvozuje přímo od Ilyrů. Tito poslední zbytky Ilyrů si zachovaly velmi mnoho prvků duchovní i materiální kultury svých vzdálených předků. Vývoj tu probíhal bez jakéhokoli přerušení. Velmi zajímavým předmětem zkoumání v tomto směry je i dnešní albánština.
Jak asi vypadali historičtí Ilyrové? Cenné informace přináší o nich tzv. Pseudoscylacis ze 4.stol.př.n.l. a Appian Alexandrijský ze 2.stol.př.n.l. Oba čerpali své znalosti z bezprostředního styku s nimi. Byli to prý lidé urostlých a dosti mohutných postav, černých vlasů a černých očí, osmahlí, vynikající značnou tělesnou silou, dobří a stateční bojovníci, divocí, nezkrotní, avšak nesnášenliví, nade vše svobodomyslní, přitom milovníci dobrého jídla a pití, které často přeháněli.
Ilyrové se živili zemědělstvím a chovem dobytka, některé kmeny, např. Pirustové byli zkušenými horníky a metalurgy (jejich znalosti v tomto oboru později využívali Římané - Pirustové pro ně organizovali těžbu a zpracování zlata v Dácii. Jiné kmeny, jako např. Liburnové, byly velmi dobrými mořeplavci a zkušenými staviteli lodí.
Kolem 5.stol.př.n.l. se Ilyrové začali mísit s Kelty a Thráky, kteří v době jejich příchodu byli již na Balkáně usedlí. Zejména u některých kmenů, např. u Japodů bylo mísení velmi značné. V 5. a 4.stol.př.n.l. navázali Ilyrové styky s řeckými koloniemi na pobřeží Jadranu. Řekové přitom velmi příznivě ovlivnili další vývoj Ilyrů.
Podle Herodota bylo území obývané Ilyry obrovské a celkový počet ilyrského obyvatelstva vysoce překračoval počty příslušníků jiných etnik, takže při jednotném vojenském velení a určité kmenové soudržnosti by byli Ilyrové nepřemožitelní. Ale právě toto Ilyrové po celou svou historii postrádali. Měli neustálé vzájemné rozepře, které mnohdy řešili úplnou fyzickou likvidací celého znesvářeného kmene.
Ve 3.stol.př.n.l. vznikl v jižní části prostoru obývaného Ilyry samostatný ilyrský stát se střediskem ve Scodře (dnešní Skadar). Největšího rozkvětu dosáhl za krále Agrona, po němž pak vládla od roku 230 jeho manželka Teuta. V té době si tento ilyrský stát získal i určitou mezinárodní pozici. Za Teuty se však nesmírně rozšířilo ilyrské pirátství, které se stalo hlavním zdrojem příjmů státu i obyvatelstva. Přitom námořní cesta podél východního břehu Jadranu byla od pradávna živou obchodní tepnou. Vedlo tudy mj. i jedno z pokračování Jantarové stezky (jantar byl tehdy pro svou vzácnost, pro své magické kouzlo, pro záhadu svého původu, pro své údajné léčebné vlastnosti a v neposlední řadě i jako jeden z nejvyhledávanějších šperkařských materiálů mimořádně ceněným zbožím).
Námořní lupičství - pirátství, které živilo celé ilyrské kmeny, nebylo sice v té době pokládáno za něco zvlášť nečestného, bylo to prostě řemeslo jako mnohé jiné, ale bylo solí v očích Římanů, kteří postupně ovládli celé Středomoří a nebyli ochotni pirátství na "svém teritoriu" tolerovat. Vždyť cílem pirátských útoků ilyrských lodí byli především bohatě naložená římská plavidla . Ilyrové ohrožovali římský obchod na Jadranu, bezpečnost římských lodí, nákladů a posádek (Ilyrové dokonce prodávali zajaté "svobodné" Římany do otroctví), jejich obchodní základny a vlastně celou římskou hegemonii v této oblasti.
Římané přitom postupovali svou obvyklou taktikou - bojovali a podmaňovali si postupně jednotlivé ilyrské kmeny. Každé římské tažení znamenalo pro Ilyry další ztráty území i nezávislosti.
Když veškerá římská jednání s Ilyry narážela na aroganci Teuty a na její nezájem o dohodu s Římany (dala dokonce demonstrativně zabít římské vyjednavače), rozhodli se Římané pro válku. V tzv. první ilyrské válce (229 - 228 př.n.l.) byli Ilyrové na hlavu poraženi. Teuta pak zemřela v římském vyhnanství na některém z jadranských ostrovů.
Ale bylo třeba více než 200 let, než se Římanům podařilo Ilyry úplně vyřadit z mocenské hry a podmanit si je. Bojoval s nimi ještě koncem 1.stol.př.n.l. Octavianus, k trestných výpravám docházelo dokonce i za císaře Tiberia začátkem našeho letopočtu. Ale to už byl vlastně konec mnohých ilyrských kmenů.
Území obývané Ilyry se od počátku jejich osídlení této části Evropy nazývalo Ilyricum. Tento název převzali po poražení Ilyrů i Římané. Po ovládnutí Římem byli zbytky Ilyrů částečně romanizováni; byli to především ti, kteří žili ve větších městech, v přístavech, v osadách na římských silnicích a ve střediscích obchodu. Venkovské obyvatelstvo hlavně v hornatých oblastech zůstalo v podstatě ilyrské.
V 6. a 7.stol. se tu slovanské kmeny, které přišli zprvu jako součást avarských tlup do západní části Balkánského poloostrova, setkaly s neromanizovanými i poloromanizovanými Ilyry, kteří se kolem 6.stol. částečně stáhli před barbarskými nájezdy do obtížně přístupných horských lokalit. S nimi se Slované smísili a nadále nesli ve své národní identitě výrazné ilyrské dědictví. Dnes najdeme potomky těchto kmenů v některých velmi odlehlých krajích Hercegoviny, Bosny, Dalmatského Záhoří, Černé Hory i jinde.
Zdá se, že není daleko od pravdy tvrzení některých vědců, že ilyrský živel měl velmi významnou úlohu ve formování kulturních, somatických i psychických zvláštností slovanských etnik, které na místě někdejšího ilyrského osídlení žijí dodnes.
Analýza slovanské materiální kultury potvrdila, že styky došlých Slovanů s usedlými Ilyry byly velmi časté a Slované se od Ilyrů mnoho naučilil. Ilyrové výrazně ovlivnili jejich architekturu a urbanismus, ornamentiku, lidové kroje a obuv, hudbu, tanec, jazyk, způsob pohřbívání mrtvých a mnoho jiného. Vytvořili základ, který měl výrazný podíl na dalším formování slovanského etnika. Podle některých chorvatských badatelů měli právě pořímanělí Ilyrové rozhodující vliv na ty slovanské kmeny, které se usadili na dnešním chorvatském pobřeží Jadranu. Vždyť odkud a od koho by se jinak tyto původně výlučně vnitrozemské slovanské kmeny naučili v poměrně krátké době mořeplaveckému řemeslu? Neměli žádnou námořní tradici a začali brzy stavět spolehlivé lodi. Vždyť již v 10.stol. měl chorvatský král Tomislav početnou flotilu obchodních i válečných plavidel. Přitom je významné si uvědomit, že právě tam, kde bylo v té době jádro chorvatské říše žili původně ilyrští Liburnové, vyhlášení mořeplavci a stavitelé proslulých lodí (tzv. liburnských dvojřadek, kterými císař Augustus vybavil své modernizované loďstvo).
Někteří chorvatští historikové důsledně rozvíjejí teorii "ilyrského mořeplaveckého dědictví". Je to zajímavá hypotéza, která má své pokračování až do moderních dějin.
Ilyrské kmeny mizeli postupně v propadlišti dějin, ale do dějin Říma se zapsaly některé významné osobnosti ilyrského původu. Byli to především někteří římští císařové, pocházející z různých ilyrských kmenů. Nejznámější z nich je Dalmatinec Dioklecián (r.284 - 305), který dospěl k císařskému titulu bez ohledu na to, že jeho otec bylo propuštěný otrok. Dalmatinec byl i Claudius II. (268 - 270). Ze Sirmia (dnes Sremské Mitrovice) pocházeli: Aurelián (270 - 275), Probus (276 - 282), Carus (282 - 283) a jeho syn Carinus (285). Císařové Valens a Valentinián pocházeli z Cibalae (dnes Vinkovci ve východní Slavonii).
V dějinách křesťanství zaujímá významné místo další Ilyr, svatý Jeroným (Hieronymus). Pocházel z dalmatského Stridonu. Toto místo není zatím přesně lokalizováno, má se však za to, že leželo na samém severovýchodním pomezí římské Dalmácie. Svatý Jeroným, jeden z největších církevních otců západního křesťanství, se zapsal do církevních dějin svým mimořádným dílem, překladem bible do latiny, tzv. Vulgata. Na jeho obrazech totoho světce často čteme jeho výrok: "Smiluj se nade mnou, Pane, protože jsem Dalmatinec".
Co vlastně po Ilyrech zbylo do dnešních dnů. Není toho právě málo. Jsou to jak pozůstatky hmotné kultury, tak nenalé kulturní dědictví. K hmotnému ilyrskému dědictví patří především tzv. kažuni (v některých oblastech přímoří se jim říká bunje). Pochopitelně se původní kažuni nezachovaly, ale typ těchto staveb sahá hluboko do časů Ilyrů. Jsou to malé nízké domečky kruhového půdorysu, stavěné z lomového kamene na sucho bez malty, zastřešené rovněž lomovými kameny. Stavěly se v polích, olivových hájích i jinde jako úkryty před nepohodou nebo pro úschovu zemědělského nářadí. Témuž účelu slouží i dnes stovky kažunů v přímoří. Zcela autentickými pozůstatky po Ilyrech jsou tzv. gradiny, tj. opevněná sídliště (zdejší italské obyvatelstvo jim říká castelieri). Jednou z nejznámějšícxh gradin je Picug u Poreče (pozůstatky tří pásů megalitických hradeb až 8 m vysokých, brány střežené několika věžemi aj.). Pozoruhodným pozůstatkem jsou i zbytky opevněného střediska Nesactium (chorvatsky Nezakcij) u obce Vizače v jižní Istrii (viz Valtura). Byla to vlastně mohutná pevnost, hlavní a poslední útočiště ilyrských Histrijců před římskou expanzí ve 2.stol. Přes hrdinný odpor obránců Římané Nesactium dobyli a zničili do základů, poslední histrijský král Epulon se svou družinou spáchal sebevraždu, aby nepadl živý do rukou vítězů.
Dost mohutné jsou dochované zbytky někdejšího hlavního střediska kmene Daorsů, Daorsonu. Je možné je vidět na vyvýšenině Ošanići u městečka Stolac ve východní Hercegovině. Pro Daorson bylo osudné válečné střetnutí se sousedním "bratrským" kmenem Delmatů, kteří po svém vítězství město vypálili a zcela zničili. Zachovaly se však pozůstatky původních kyklopských hradeb, které před tisíciletími své obyvatele nestačili uchránit.
Velmi pozoruhodným pozůstatkem po Ilyrech je tzv. japodská čepička z Liky, přesněji bronzová válečná pokrývka hlavy. Nalezená "čepička" pochází z roku kolem 500 př.n.l. Japodové, ilyrský kmen usedlý ve vnitrozemí dnešního Chorvatského přímoří a istrijského krasu si pro své válečné účely vyráběli bronzové přílby zdobené vyklepávaným ornamentem. Zevnitř bývaly vyloženy tkaninou, svrchu byly uzavřeny buď kůží nebo plstí. Charakteristické pro ně byly ozdobné třásně, vyráběné z bronzového plechu. Dnešní čepičky jsou podobného tvaru jako ty prastaré kovové japodské, jsou však včetně svých třásní z plsti. Občas jsou ještě dnes k vidění u starších mužů v odlehlých vesnicích této oblasti.
V japodských nekropolích byly nalezeny stovky, ba tisíce jantarových předmětů. Jantar byl u Ilyrů velmi oblíben. Ilyrové za něj a za další potřebné výrobky platili mj. svým hlavním vývozním artiklem: léčivou rostlinou, kosatcem ilyrským (Iris ilyrica), který byl ve vzdělaném antickém světě velmi váženou léčivkou. Ve velkém se vyvážel i oblíbený lék, gentiana, nazvaný tak podle ilyrského krále Gentia.
Ilyrského původu je také železná nádoba zvaná dnes peka (případně pokud je hliněná, čripnja). Po staletí se v nich pekl v řežavém popelu chléb, v nové době jsou oblíbená masa "pod pekou".
Dalmatský původ nezapře dalmatika, původně svrchní košilová část oděvu dalmatských pastýřů, která se v průběhu pastýřů rozšířila jako roucho jáhnů, kněží a biskupů po celém západním světě. Dalmatika byla též součástí korunovačního roucha římských císařů.
Pokud jde o jazyk Ilyrů, zůstal částečně zachován v tzv. istrorománském dialektu, který se udržel v některých istrijských lokalitách, např. ve Vodnjanu, Bale a dalších. Ilyrský původ zjistili vědci u poměrně četných toponym, např. i jmen řek (Sáva, Dráva, Bosna), u názvů hor (Prenj v Bosně) a u poměrně četných dalších místních jmen.
