Zní to spíš jako detektivní příběh než jako historie jednoho velkého archeologického objevu.
Začátek má tato historie v bohatém obchodním městě Narona v římské provincii Dalmácie, které bylo kvetoucím městem, významným správním střediskem a především důležitým vojenských opěrným bodem a strategickou základnou pro ovládání neklidných kmenů v sousedním vnitrozemí. Malá řecko-ilyrská obchodní stanice vyrostla v římské město, které v 1. stol. př. n. l. získalo status kolonie, tedy Colonia Iulia Narona, jak zněl její oficiální název. Byla po více než dalších čtyři až pět staletí prosperujícím městem, raně křesťanským centrem a sídlem biskupa. Postupný úpadek a nakonec i zánik jí přinesly až převratné události kolem stěhování národů v 6. století. Zůstalo tu jen bezvýznamné sídlo zemědělců - Vid.
O tom, že přímo na místě, kde se rozkládala vesnice Vid u Metkoviće v deltě Neretvy, se nacházejí pozůstatky staveb a jejich výzdoby, se vědělo odedávna. Vesnice byla po dlouhá staletí cílem sběratelů starožitností i obyčejných zlodějů. Za benátského panství kvetl dokonce organizovaný obchod s předměty z antické Narony. Ale pod zemí, pod nánosy půdy zůstal stále ohromný odkaz antické Narony.
Vesničtí obyvatelé Vidu často nacházeli větší či menší pozůstatky starých staveb, jejich výzdoby nebo drobné přdměty, pro něž se vždycky našel kupec - většinou obchodník se starožitnostmi nebo samotný sběratel. Samozřejmě předměty nesmírné hodnoty prodávali doslova za pár mincí nebo je směnili za úplnou drobnost. A tak se také přihodilo, že jeden sedlák našel v polovině 19. století dvě římské hlavy. Když je v roce 1878 ukázal britskému archeologovi Arthuru Evansovi, jenž byl v té době ředitelem Ashmolean muzea v Oxfordu v Británii a který do Vidu přijel jen na krátký výlet ze Sarajeva (v Sarajevu se účastnil schůzky archeologů, iniciované donem Fr. Bulićem, "otcem" chorvatské archeologie). Evans získal ty dvě hlavy za klobouk, za svůj cylindr. A spokojenost byla na obou stranách. Obě hlavy se tak staly součástí bohaté archeologovy soukromé sbírky v Oxfordu, které pak v roce 1941, po Evansově smrti, věnovala Evansova vdova Ashmolean muzeu. Jednalo se jednak o hlavu císařovny Livie, která byla manželkou císaře Augusta, jednak o hlavu boha Merkura, která byla značně menší než hlava Liviina.
Začátkem 20. století, v roce 1904 začal ve Vidu kopat na pozvání dona Frane Buliće tehdejší kustod Zemského muzea v Sarajevu, rakouský archeolog Karl Patch, který jako první prováděl seriózní archeologické průzkumy v Bosně a Hercegovině. Zaměřil se především na okolí Vidu. Jeho velkou zásluhou je, že výsledky svých archeologických prací shrnul do podrobné monografie, která byla vydána v roce 1904 ve Vídni, samozřejmě v němčině. Byla to dosud vůbec jedná vědecká publikace o tomto z nejdůležitějších chorvatských archeologických nalezišť a svého překladu do chorvatštiny se dočkala až o 90 let později, tedy v roce 1997.
V roce 1976 vykopal splitský archeolog Nenad Combi ve výkopu při stavbě autobusové stanice ve Vidu mramorovou hlavu císaře Vespaziána, která nesla výrazné portrétní znaky tohoto císaře z flaviovské dynastie, jež v historii Říma navazovala na juliovsko-klaudiovskou dynastii.
Byly tedy v té době na světě již tři hlavy. A významný zlom nastal až v 90. letech minulého století, kdy se ujal funkce ředitele Archeologického muzea ve Splitu profesor Emilio Marin a hned zahájil přípravy rozsáhlého archeologického průzkumu ve Vidu. Centrem prací zahájených v roce 1995 se stala lokalita Plećaševe štale. A právě tam, na poměrně malém prostoru, nalezli archeologové v průběhu pouhých dvou let 16 monumentálních soch v nadživotní velikosti, všechny však bez hlavy. Byly součástí Augustea, tedy chrámu zasvěceném zbožněnému císaři Augustovi, a znázorňovaly císaře, jeho rodinu a některá římská božstva. Sochy byly zřejmě někdy ve 4. až 5. století, po vítězství křesťanství shozeny ze svých podstavců a jako zástupný symbol někdejšího pronásledování křesťanů silně poničeny, především zbaveny hlav.
Značně poškozené sochy byly převezeny ke zrestaurování do Splitu s tím, že pro naronské nálezy bude vybudováno Muzeum Narony, kam budou pak sochy umístěny. Vzhledem k tomu, že všem sochám chyběly hlavy, rozhodl se profesor Marin vyzkoušet, zda některá ze tří dříve objevených hlav nepatří k nalezeným sochám. Byl úspěšný v případě císaře Vespaziána a první socha se tak stala kompletní. Pak požádal oxfordské muzeum, aby mu zaslalo sádrový odlitek Liviiny hlavy, kterou získal Arthur Evans, aby vyzkoušel zda se hlava nehodí k některé ze souboru soch. Předem vyloučil druhou hlavu z oxfordské sbírky, boha Merkura, protože byla podstatně menší. Britové ochotně vyhověli, ale hlava se k žádné soše nehodila.
Profesora Marina napadla ještě jedna možnost. V obci Opuzen na Neretvě stála po léta pod schodištěm obecního úřadu zapomenutá socha rovněž bez hlavy, o které se mělo za to, že pochází z jiné epochy než oxfordská hlava a její původ byl nejasný. Nyní je již známo, že byla polovině 19. století odvezena místním prefektem spolu s torzem sochy císaře Tiberia z Narony do Opuzenu, aby pak ozdobila jeho vlastní dům. K velkému překvapení všech zúčastněných oxfordská hlava císařovny Livie dokonale k tělu "pasovala", a to až do nejmenších detailů. Mělo se tedy za to, že tato celá socha obohatí soubor nedávno nalezených soch v Augusteu, který bude umístěn v připravovaném Muzeu Narony. Obec Opuzen se však naprosto striktně odmítla sochy vzdát s tím, že zůstane tam, kde se nachází již po dlouhá léta, tedy v Opuzenu.
Mnohem vstřícnější se ukázali být Britové, kteří nabídli, že originál Liviiny hlavy Chorvatům zapůjčí. Nejprve půjčku stanovili na pět let, později ji prodloužili na neurčito. Ovšem s tím, že hlava je nadále jejich majetkem.
Zřejmě poslední příležitostí, kdy bylo možno vidět sochu Livie kompletní, byla putovní výstava v letech 2004 až 2005 pod názvem "Augusteum Narone", kam ji Opuzen zapůjčil. Expozici tvořilo devět soch z Narony a právě socha Livie, které v Chorvatsku říkají "Oxford-Opuzen Livija", byla její největší atrakcí. Evropské turné "naronského pokladu" začalo ve Splitu a pokračovalo do Oxfordu, Barcelony, Vatikánu a skončilo v Záhřebu.
Mimořádný význam objevů v Augusteu na římském foru v Naroně inicioval výstavbu archeologického muzea ve Vidu, které se stalo se na několik let chorvatskou kulturní prioritou. Mezitím odborníci splitského archeologického muzea usilovně pracovali na obnově soch, aby mohly být co nejdříve prezentovány veřejnosti. Ke slavnostnímu otevření Muzea Narona, prvního muzea v Chorvatsku postaveného přímo v terénu na archeologickém nalezišti, došlo v květnu roku 2007 (viz aktualita: Jedinečné archeologické "Muzeum Narona" ve Vidu bylo otevřeno). Moderní stupňovitá budova muzea podle projektu záhřebského architekta Gorana Raka stojí přímo nad lokalitou Augustea - římského chrámu zasvěceného císaři Augustovi. Hlavním magnetem muzea je těch 16 římských soch, jimž dominuje socha Augusta jako imperátora (206 cm bez hlavy) a císaře Vespaziána (203 cm s hlavou). O tom, že jde opravdu o Augusta svědčí naprosto přesvědčivě ikonografické znaky, s nimiž byl císař vždy znázorňován. Socha pochází z posledních desetiletí starého letopočtu. Postupně se zjistilo, že ve skupině soch z Augustea byly dokonce dvě sochy císaře Augusta a dvě sochy jeho manželky, císařovny Livie. Takže o překvapení nebyla nouze.
Skupina soch je samozřejmě středem pozornosti všech návštěvníků muzea, ale vystaveno je tu i mnoho dalších exponátů - celkem 9000. Jsou to všechno cenné předměty, které byly ve Vidu nalezeny a pečlivě zrestaurovány. Lze vidět sbírku soch římských pohanských bohů, jejichž kult byl zde na přelomu tisíciletí uctíván, plastiky orientálních božstev, např. egyptské bohyně Ísidy nebo perského boha Mithry, bohatou sbírka mincí nebo mimořádnou sbírku šperků. Skleněný kryt chrání římskou podlahovou mozaiku, kterou archeologové museli na čas vyjmout, protože by při stavebních pracích mohla utrpět. Velmi početný je soubor nápisů nejrůznějšího druhu - náhrobních, soukromých, veřejných aj. , i když je v muzeu vystavena jen část objevených památek tohoto typu. Mnohé byly vezděny před léty do místních domů, část je v Archeologickému muzeu ve Splitu.
Profesor Emilio Marin, kterému vděčí antická Narona za znovuoživení, je mimořádná postava chorvatské archeologie s velkým odborným renomé v celoevropském měřítku. Je řádným členem Francouzské akademie vědy a umění, členem španělské Královské akademie v Barceloně, Papežské archeologické akademie ve Vatikánu, mimořádně přednáší starokřesťanskou archeologii na pařížské Sorboně a je stále ředitelem Archeologického muzea ve Splitu.
Zdroj informací:
- Grad Metković: www.metkovic.hr
- Vid: www.vid.hr
- Arheološki muzej Narona: www.a-m-narona.hr
