Při cestě autem po staré hlavní komunikaci na Jadran ze Záhřebu do Splitu (přes Plitvická jezera - Udbinu a Knin) neujde pozornosti žádného z projíždějících turistů Peručské jezero v Dalmatském Záhoří, které je doprovází po pěkných pár kilometrů za městečkem Vrlika směrem dál ke Splitu a nabízí příjemné vykoupání a osvěžení. V jezeře Peruča jsou nadrženy vody krásné krasové řeky Cetiny, která vystupuje z podzemí mohutnou vyvěračkou nedaleko městečka Vrlika a na svém středním a dolním toku si probíjí cestu skalnatým terénem malebnými kaňony a soutěskami až do svého ústí do moře v Omiši.
Jezero je součástí vodního díla Peruča, které tu bylo vybudováno v 60. až 70. letech minulého století za Titovy Jugoslávie a je první elektrárnou ze soustavy vodních děl na Cetině od jejího pramene.
V poklidné krasové krajině kolem přehradního jezera Peruča dnes už nic nepřipomíná dramatické události z doby poměrně nedávné, z první poloviny 90. let 20. století, tj. z doby srbsko-černohorské agrese proti chorvatskému státu v této části Chorvatska, známé z historie jako "Vojenská hranice" (Vojna Krajina).
Právě vodní elektrárna Peruča přinesla do tohoto chudého kraje nové možnosti a podmínky pro hospodářský rozvoj. Byla prvním vodním dílem na Cetině jako součást hydroenergetického díla tvořeného kromě Peruči ještě třemi dalšími vodními elektrárnami, postavenými na Cetyně směrem k jejímu ústí do moře. Díky vybudovaným akumulačním nádržím dodávala tato soustava elektrický proud do velké oblasti Dalmácie, která na ní byla životně závislá.
V bojích koncem roku 1991 obsadili Srbové elektrárnu a umístili do jejích nejcitlivějších části miny, které však zatím neaktivovali. Až v polovině roku 1992 se pod tlakem jednotek UN-PROFOR museli stáhnout. Peruča byla pak střežena mezinárodními jednotkami. V prosinci roku 1992 zjistili odborníci speciálních kanadských a britských jednotek UN-PROFOR, že v elektrárně je někde velké množství výbušnin, kolem 30 tun, ale nebylo jim známo, kde. Žádali proto srbské velení v Kninu o podrobné mapy a nákresy umístění trhavin, ale Srbové tento požadavek ignorovali.
V té době bylo přehradní jezero maximálně naplněno - až do kóty 358 m n. m. Kdyby obrovské množství výbušnin bylo aktivováno, vyletělo by nejen celé vodní dílo do povětří, ale obrovská záplavová vlna 500 miliónů krychlových metrů vody z přehradní nádrže by smetla všecko živé v povodí Cetiny - vesnice , cesty, ale i tři následující hydroelektrárny na Cetině. Srbové tak drželi v šachu 20 tisíc chorvatských obyvatel, které žijí v povodí Cetiny od přehrady až do jejího ústí do moře. Dosah této katastrofy byl prostě nepředstavitelný.
Koncem ledna 1993 začali Srbové ostřelovat raketami přehradní zeď elektrárny, její korunu a další části vodního díla. Přes odpor jednotek UN-PROFOR elektrárnu zase obsadili, podminovali most její přečerpávací soustavy a provedli další přípravy k aktivování všech trhavin a k bezprostřednímu vyhození celého vodního díla do povětří.
V nejkritičtější chvíli provedlo chorvatské vojsko bleskový protiútok a elektrárnu dobylo zpět. Díky hrdinství a obětavosti několika vojáků a chorvatských pracovníků elektrárny se podařilo zabránit aktivaci náloží a vodní dílo zachránit, a to i za cenu nejvyšší oběti - života několika z těchto mužů. Jen skromný pomníček připomíná dnes oběť, která zachránila desetitisíce jiných životů.
