 Stećci u Lovreće v Dalmatském Záhoří |
Při svých vycházkách a výletech z jihodalmatských letovisek do přilehlého vnitrozemí se turisté občas setkají se zvláštními masivními kamennými náhrobky různých tvarů, kterým se říká stečci (je to plurál od singuláru stećak).
Některé stećky jsou prosté, bez jakýchkoliv kamenických ozdob, jiné upoutávají pozornost jednoduššími i vysloveně bohatými reliéfy. Většinou jsou seskupeny v blízkosti nějakého starého kostela či kaple, vedle hřbitova, ale najdeme je i jako solitéry, kde široko daleko není ani kostel či hřbitov, ani lidské sídlo.
Jak již řečeno, častěji se na ně narazí ve vnitrozemí sousedícím v přímořím, kterému se říká Dalmatské Záhoří (Dalmatsko Zagorje), ale najdeme je i přímo na pobřeží, např. u předrománského kostelíka sv. Petra ve Starigradu- Paklenici v Severní Dalmácii (kolem dvaceti kamenů), v Brele ve Střední Dalmácii u hřbitova při farním kostele (asi osm), v letovisku Tučepi u románsko-gotického kostelíka sv. Jiří (Sveti Juraj), u hřbitova ve staré části vesnice Podaca, v Bristu u starého farního kostela sv. Markéty (Sv. Margarita) je jeden velký zdobený stećak.
V Dalmatském Záhoří najdeme jednu z největších skupin těchto náhrobních kamenů u hřbitova ve vesnici Cetina nedaleko městečka Vrlika v tzv. Cetinské krajině (kolem 800 kamenů), dále v osadách Cista Velika ve třech nekropolích, též v osadě Lovreć v tzv. Imotské krajině na třech lokalitách (dohromady ke 200). V Jižní Dalmácii je velká nekropole v osadě Klek blízko zřícenin hradu Smrdengrad, několik skupinek ve vesnici Čepikuće u Slana a bohatý výskyt má i kraj Konavle, jižně od Dubrovníka. Tam je co do počtu stećků největší nekropole u vesnice Dunave (Dubravka), kde se u kostelíka sv. Barbory (Sveta Barbara) nachází 84 těchto kamenů.
Tím samozřejmě výčet stećků na půdě Dalmácie nekončí, jsou roztroušeny i na mnoha dalších místech, ale lze konstatovat, že na dalmatských ostrovech úplně chybějí.
Každého, kdo někdy nějaký z těchto náhrobků viděl, jistě napadly otázky: Kde se tyto neobvyklé náhrobky vzaly? Kdo byli ti, kdo tento nezvyklý kult mrtvých pěstovali? Z které doby tyto náhrobky vlastně pocházejí? Co mají symbolizovat pozoruhodné reliéfy, jimiž jsou mnohé kameny ozdobeny?
Jednoznačné odpovědi na tyto otázky kupodivu nejsou jednoduché. Poznatky o stećcích prošly totiž v posledních letech zásadními změnami.
Jak již řečeno, říká se těmto náhrobním kamenům v celé oblasti výskytu stečći. Mělo za to, že jsou úzce spjaty s vyznavači tzv. bosenské církve, kteří žili ve středověku na území tehdejšího samostatného bosenského státu. Ten po určitá období zahrnoval i části dnešního Chorvatska a Černé Hory.
 Stećci u Radimlje |
Bosenská církev jako středověká církevní organizace byla zejména od druhé poloviny 19. století předmětem zkoumání, dohadů, pokusů o ryze účelový výklad tohoto jevu ve službách té které politické, národnostní či církevní orientace, případně ve službách určitého státu. Vědecká pravda a snaha dobrat se k ní nebyly většinou cílem zkoumání.
Převažoval starý názor, podle něhož byla bosenská církev heretická, kacířská, a přímo navazovala na proudy heretických dualistických manichejských učení, které se od 12. a 13. století šířily jako požár Balkánem a jihozápadní Evropou (bogomilové, Albigenští, Valdenští aj.) a jež vycházely ze Zoroastrova učení. Prostřednictvím kněze Bogomila a jeho následovníků našly pak úrodnou půdu například v Bulharsku, v Itálii, v jižní Francii a jinde.
Podle této teorie šířené původně římskou kurií bosenská církev, nazývaná patarénskou nebo bogomilskou, zastávala učení o stále spolu bojujících principů dobra a zla, vycházela z gnostických dogmat, zavrhovala křesťanské symboly - především kříž a svátosti, neuznávala církev římský primát. Tato interpretace bosenské církve pevně zakotvila v povědomí mnoha generací prostřednictvím několika autorit, které si buď nedaly práci vědecky prozkoumat skutečné základy této teorie, nebo jim naopak účelově velmi vyhovovaly. Tak se tato interpretace stala vlastně na staletí oficiálním výkladem.
Teprve od poloviny 20. století přistoupila moderní generace bosenských historiků ke zkoumání všech dochovaných a dostupných pramenů - listinných materiálů, materiálních nálezů, artefaktů, písma atd., jakož i ústní tradice. Ukazovaly se totiž stále výrazněji rozpory mezi starou teorií a materiálními a dalšími nálezy.
Podle těchto nových historických bádání byla bosenská církev křesťanskou národní církví. Byla založena na cyrilometodějských tradicích a liturgii ve slovanském jazyce, tedy stejně tak, jak o to usilovali svatí bratři Konstantin a Metoděj na Velké Moravě. A zůstávala, stejně jako Konstantinova a Metodějova, pravověrnou křesťanskou církví, zachovávající všechny články víry. Však také příslušníci této církve nazývali sami sebe krstjani = křesťané.
Vzhledem k zápornému stanovisku Říma k této církvi, což opět známe z obhajoby obou našich soluňských věrozvěstů v Římě, usilovala nakonec bosenská církev o nezávislost na římské kurii.
Této reálné situace využívali od samého počátku, tj. od 12. století, všichni ti, kdo usilovali o politickou moc v Bosně, ať již to byli bosenští panovníci nebo mocní bosenští feudálové snažící se strhnout na sebe veškerou moc v zemi, nebo uherští králové, pro něž byla Bosna jedním z cílů další expanze. Svou mocenskou hru tu hráli i panovníci z Dukly (Dioclei) na území dnešní Černé Hory. A Řím v těchto mocenských bojích a zákulisních pletichách, udávání a obviňování hrál významnou roli.
Bylo tedy pro všechny soupeřící politické síly výhodné zamlčet skutečný stav věcí a stavět se do role obhájců "pravé" víry proti údajným bosenským heretikům. Přitom o víru a náboženské otázky tady žádnému z mocných vůbec nešlo, rozhodující byly politické a mocenské zájmy.
Jedním z významných dokumentů, který dosud vůbec nebyl brán v potaz, protože byl v přímém rozporu s oficiálním tvrzením o bosenské herezi, je tzv. bilinopoljská abjurace z r. 1203.
Pod tímto pro laiky nesrozumitelným názvem se skrývá prohlášení bosenských "krstjanů" na velkém shromáždění na lokalitě Bilino Polje, kde se sešli s papežským legátem Casamarisem. Ten sem byl z Říma vyslán, aby prozkoumal pravověrnost bosenských křesťanů, které obvinil u římské kurie z kacířství vládce Dukly. Krstjané i na tomto shromáždění znovu potvrdili svou pravověrnost s tím, že budou i nadále věrnými křesťany. Zjištěný stav potvrdil písemně nejen papežský legát, ale později jej stvrdil i uherský král.
O tom, že bogomilství nemělo s bosenskou národní církví nic společného je dnes přesvědčena většina historiků zabývajících se touto problematikou a pokládají ji za uměle vytvořený mýtus o středověké Bosně.
 Stećak z obce Gornja Zgošća v sarajevském muzeu |
V současné době převládá názor, že stećci byly naprosto nadkonfesního charakteru a byly umisťovány nad hroby nejen bosenské církve, ale i pravoslavných a katolíků. Podle nových bádání představují tedy stećci specifické umění středověké Bosny a přilehlých území, v němž umělci tvůrčím způsobem propojili tradiční místní a tehdy nové prvky a rozvinuli je s mimořádnou invencí v novou harmonii. Stećky tak lze považovat za svébytný vrcholný projev lidového tvůrčího ducha a tvořivosti v bosenské středověké kultuře.
Stećci (místně se jim říká též mramori, kami, kuće, biligi) se nevyskytují nikde jinde na světě než v Bosně a Hercegovině a k nich přiléhajících pohraničních oblastí, tedy v Chorvatsku, v Černé Hoře a Srbsku. V Bosně je jich evidováno přibližně 60 000, v Chorvatsku 4 500, v Černé Hoře 3 000 a v Srbsku 2 000!
První stećci vůbec byly zřejmě vztyčeny v Bosně a Hercegovině začátkem 13. století, nejmladší pocházejí z prvních desetiletí 16. století. Tehdy zmizely pod tlakem islámského způsobu pohřbívání mrtvých. Něco málo z ornamentiky stećků je však patrné i na pozdějších náhrobcích všech tří zdejších náboženství (katolického, pravoslavného a islámského).
Mají podobu kamenných bloků, kamenných desek, sarkofágů, křížů, sloupů a stél. Jejich tvary, obrysy, rozměry i hmotnost se výrazně liší: od malých stél až po kamenné kolosy o hmotnosti až 30 tun.
Pokud jde o ornamentiku, vykazují tyto náhrobní kameny, ať už jde o kterýkoli typ, mimořádné bohatství. Nejkrásnější jsou náhrobní kameny s figurálními scénami; k nim patří zejména lovecké scény a tanec. Vykazují široké bohatství obměn – lov na jelena, medvěda, kance, lov se sokolem, se psy, na koni. I motivy tance jsou velmi různorodé: tanec žen, mužů, tančící pár, tanec kolo a další. Mezi figurálními motivy zaujímají zvláštní místo postavy se zdviženýma rukama v pozici orantů a pak Madona či světec-bojovník. Nechybějí ani portréty. Další skupinou jsou kameny s geometrickou ornamentikou, se symbolickými znaky, s vegetativní a zvířecí ornamentikou (nejčastější je znázornění jelena). Škála symboliky ornamentu je velmi široká např. spirála, vinné hrozny, kříž v různých variantách, kruh, měsíc, slunce, hvězdy, růžice, slepé arkády aj. Velmi časté jsou zbraně (meče, dýky, kopí) a heraldické znaky. Mnohdy bývají vytesány i epigramy, vtipné krátké glosy či filozoficko-básnická zamyšlení.
Ve veškeré ornamentice a zdobných motivech se výrazně projevují regionální rysy – zatímco v některých krajích jsou některé motivy velmi rozšířeny, v jiných jsou úplně neznámé. Ornamentika souvisí do značné míry s tradicí, ale očividná je mnohdy i snaha vycházející ze soudobých uměleckých proudů v Evropě, byť se mnohdy kombinovaly dva rozdílné umělecké směry (např. románský a gotický sloh) na jednom náhrobku.
 Nekropole u Radimlje |
Je zajímavé, že se na mnoha stećcích dochovala jména tvůrců-kameníků. Těm, kteří tesali tyto monumentální objekty, se říkalo kovači, autorům reliéfů djaci. Mnohdy obojí činnost, vhodnou jen pro mimořádně fyzicky zdatné jedince, prováděla jen jedna osoba.
Ten, kdo by chtěl vidět opravdu reprezentativní ukázku stećků, nechť si udělá z jadranského přímoří výlet do Bosny Hercegoviny a vypraví se za nimi do proslulé nekropole Radimlja, což je lokalita při silnici vedoucí od řeky Neretvy z Čapljiny do městečka Stolac na říčce Bregavě (viz Zajímavé výletní cíle v Bosně a Hercegovině).
V celé Bosně a Hercegovině se nachází na 60 tisíc těchto kamenných náhrobků, celá země je vlastně uměleckou galerií těchto artefaktů pod širým nebem. Za nekrásnější se pokládá bohatě zdobený náhrobní kámen z obce Gornja Zgošća u Kakanje, který je nyní umístěn v átriu Zemského muzea v Sarajevu (váží 14 tun).
Se stećky jako naprosto svébytným uměleckým projevem se měla česká veřejnost možnost seznámit na výstavě Náhrobní kameny středověké Bosny, která se konala v roce 1968 v letohrádku královny Anny (Belvederu) v Praze.
Čtyři sousedící balkánské země - Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Srbsko a Chorvatsko - nyní společně usilují o to, aby se stećkům dostalo takové ochrany, jaká jim vzhledem k jejich umělecké a historické hodnotě náleží, a staly se součástí uměleckého kulturního dědictví, evidovaného organizací UNESCO (viz aktualita: Společná nominace bývalých jugoslávských zemí na zápis do seznamu UNESCO).
Zdroj informací:
- deník Jutarnji list: www.jutarnji.hr
- Ministerstvo kultury Chorvatské republiky (Ministarstvo kulture Republike Hrvatske): www.min-kulture.hr
- čtrnáctideník pro kulturu a společenské dění Zarez: www.zarez.hr
