Ten, kdo navštíví Split a chtěl by se seznámit s jeho hlavními pamětihodnostmi, neměl by se spokojit jen s Diokleciánovým palácem a měl by vyhledat i ty, které jsou tak trochu zastíněny věhlasem paláce.
 Split, socha biskupa Řehoře Ninského |
K těm, s nimiž by se měl v každém případě seznámit, patří v první řadě významná díla největšího chorvatského sochaře první poloviny 20 století, Ivana Meštroviće. O tomto umělci prohlásil geniální francouzský sochař A. Rodin, že je "největší fenomén mezi současnými evropskými sochaři". Meštrovićovo dílo, s nímž se ve Splitu setkáváme, je neobyčejně rozsáhlé, bohaté a umělecky hodnotné.
Ivan Meštrović pocházel z Dalmatského Záhoří, chudého kraje, který se přimyká z vnitrozemské strany k dalmatskému přímoří Jadranu. Sice se tam r. 1883 nenarodil, nýbrž spatřil světlo světa ve vesnici Vrpolje ve Slavonii, kde jeho rodiče právě pracovali jako sezónní dělníci, krátce nato to se však i s malým Ivanem vrátili domů do vesnice Otavice u městečka Drniš (32 km severovýchodně od Šibeniku). V této vesnici měla již po staletí kořeny Meštrovićova rodina. Ivan Meštrović měl k tomuto kraji už od dětství silný emotivní vztah a zachoval si jej po celý svůj život.
Pro malého Ivana byl velkým vzorem jeho otec, prostý venkovan, velmi zvídavý a výtvarně nadaný. Byl to neobyčejně zručný tesař a řezbář, z jehož rukou vycházela mnohdy dílka, která se stala pro Ivana inspirací. Otec ho také naučil číst a psát. Matka ho seznámila s lidovou epickou tvorbou Dalmatinců, Chorvatů i Srbů a vzbudila v něm lásku k rodné hroudě, k vlasti a ke slovanským bratřím.
 Meštrovićova galerie ve Splitu |
I když jeho okolí až na výjimky hledělo nepřejícně na jeho první krůčky v opracování dřeva kamene i na jeho touhu po vzdělání, podařilo se mu vždycky najít někoho, kdo mu pomohl na jeho cestě za životním snem. A tak se nakonec po mnoha peripetiích dostal do Vídně, kde se jej ujal Čech, jakýsi pan Sýkora, místo původního bohatého příznivce, který měl Ivanova studia financovat. Díky dobrým lidem absolvoval Ivan s úspěchem i vídeňskou Akademii výtvarných umění. A pak to už šlo ráz na ráz: Paříž, opět Vídeň, Záhřeb, Split, Bělehrad, Benátky, Řím a Split a nesmírně inspirativní umělecké prostředí. V předvečer sarajevského atentátu opustil Meštrović na naléhání přátel Split, kde se rakouské orgány již chystaly jej jako neohroženého Slovana zatknout. Bezpečný nebyl pro svůj pevný postoj proti italské iredentě ani v Itálii, a tak se usadil v Londýně, kde strávil velkou část války.
V té době měl už Meštrović za sebou početná díla, monumentální i komorní. Mnohá z nich byla oslavou velkých postav z dějin balkánských Slovanů, jako např. Marko Kraljević, Miloš Obilić, Banović Strahinja, vdovy po padlých hrdinech aj. Z náboženských motivů té doby byli nejpůsobivější Kristus a Magdaléna, Snímání z kříže, Kristus na hoře Olivové a další. Z těch komorních dominují portréty matky.
 Meštrovićova galerie ve Splitu, Dívka s loutnou |
Všude, kam Meštrović přijel, sklízel ohromné úspěchy. Zvláště vřele byl přijat v Anglii, kde se jeho popularita pozitivně promítla i do řešení poválečných politických problémů.
Jediný, kdo se trvale nepřátelsky k Meštrovićovi stavěl, byl rakouský stát. Naprosto striktní nepřátelský postoj zaujal například i těsně před válkou Ferdinand d´Este, který dokonce zakázal již dohodnuté zakoupení jednoho Meštrovićova díla s tím, že nikdy nedovolí, aby dílo s historickým námětem ze srbských dějin vstoupilo do jeho Belvederu.
Nepřátelsky se stavělo i velení rakousko-uherské armády ve Splitu, které se po sarajevském atentátu chystalo zničit Meštrovićova díla, shromážděná zde pro připravovanou výstavu. Zkáze unikla jen tím, že se je Meštrovićovým přátelům podařilo ukrýt.
Po první světové válce se Meštrović usadil v Záhřebu, kde si upravil dům a vybudoval ateliér (dnes muzeum Atelijer Meštrović s četnými umělcovými díly). Postupně se měnilo umělcovo zaměření: nejprve opustil epickou stylizaci a věnoval se výrazně náboženské tématice, která pak byla v jeho tvorbě silně patrná až do konce jeho života. Stálým tématem byly i motivy mateřství, neustále se vracel k tématu lidského, především ženského těla.
Postupně se u něho dostávala do popředí monumentální díla - mauzolea, např. Mauzoleum rodiny Račićů v Cavtatu (viz tematický článek: Mauzoleum rodiny Račićů v Cavtatu), Památník neznámého hrdiny na Avale v Bělehradu, Mauzoleum rodiny Meštrovićů v rodné vesnici Otavice (viz tematický článek: Návštěva mauzolea sochaře Ivana Meštroviće v Otavicích u Drniše) aj. Meštrovićův sklon k monumentalitě se projevoval i v tvorbě veřejných pomníků, ať už to byly obrovské sochy jako Řehoř z Ninu (Grgur Ninski) ve Splitu, Vděčnost Francii pro Bělehrad, Marko Marulić pro Split, Indiáni pro Chicago, biskup Strossmayer pro Záhřeb aj.
Mauzoleum rodiny Račićů v Cavtatu
Začátkem 30. let minulého století postavil Meštrović pro sebe a pro svou rodinu vilu ve Splitu na předměstí Meje, kde se inspiroval klasickou antickou architekturou. Sám navrhl i vnitřní vybavení vily, jejíž součástí byl i rozlehlý ateliér (dnes muzeum Galerija Meštrović s více než šedesáti umělcovými díly).
Současně Meštrović koupil i nedaleký zchátralý letohrádek šlechtické splitské rodiny Capogrosso-Kavanjinů, zvaný Kaštelet, rekonstruoval ho a přistavěl k němu kostel, v němž umístil cyklus dřevěných reliéfů ze života Kristova. Vybudoval tu i malebné nádvoří ve stylu starých klášterních rajských dvorů a křížových chodeb. I komplex tohoto letohrádku je pod názvem Kaštelet veřejnosti přístupné muzeum.
Druhá světová válka zastihla Meštroviće ve Splitu, kde mu hrozilo nebezpečí od italských okupantů, kteří nezapomněli na jeho aktivní odpor proti imperialistickým záměrům Italů po první světové válce. Na radu přátel uprchl Meštrović do Záhřebu, kde však vedoucí představitelé nového ustašovského chorvatského státu požadovali, aby umělec na mezinárodním fóru poskytl veřejnou podporu jejich fašistickému násilnickému režimu.
 Socha Historie Chorvatů před univerzitou v Záhřebu |
Po odmítnutí jakkoli se angažovat ve prospěch ustašovců skončil Meštrović v obávaném ustašovském vězení, odkud mu pomohla na svobodu po šesti měsících čekání na smrt intervence vlivných zahraničních přátel a Vatikánu. Po propuštění se mu podařilo uprchnout do zahraničí, kde střídal místa pobytu, až nakonec zakotvil ve Spojených státech, kde působil nejprve jako profesor sochařství na Umělecké akademii univerzity v Syrakusách, později, od r. 1955, na univerzitě Notre Dame v South Bendu.
Dočkal se četných poct - byl jmenován doktorem honoris causa mnoha amerických i evropských univerzit, byl vyznamenán řádem Čestné legie, cenou Americké akademie umění a literatury a mnoha dalšími prestižními cenami a vyznamenáními. Dožil se i své výstavy v Metropolitním muzeu v New Yorku v r. 1947, což je pocta, která se jen výjimečně uděluje žijícím umělcům.
Některé sochy z období po druhé světové válce, jako např. Job nebo Jákobova studně, patří k tomu nejlepšímu a nejpůsobivějšímu, co tento umělec vytvořil a řadí se i mezi vrcholná umělecká díla světa. Vytvořil je po vlastním prožitku ohrožení života, osobní tragédie smrti svých dvou dětí i apokalypsy druhé světové války.
 Mauzoleum Petra Petroviće Njegoše na Lovčenu v Černé Hoře |
Pro některá místa v Jugoslávii vytvořil Meštrović v té době pomníky jejich významných rodáků a slavných osobností. Tak například vytvořil Mauzoleum Petra Petroviće Njegoše na Lovčenu v Černé Hoře (viz Výlety do Černé Hory), pomník Petra Hektoroviće ve Starém Gradu na Hvaru, pomník hrdinky z tureckých válek Mily Gojsalić nad kaňonem řeky Cetiny, pomník básníka A. Kačiće-Miošiće v Bristu na Makarské riviéře aj. Všechna vytvořil bez nároku na jakýkoli honorář.
V posledních letech svého života Meštrović stále tíživě nesl odloučení od domova a svou touhu po rodné zemi. Svůj vztah k ní vyjádřil mimo jiné i tím, že chorvatskému národu daroval všechen svůj majetek na půdě Chorvatska - domy i umělecká díla v nich. Byly to: vila ve Splitu a letohrádek Kaštelet, ateliér v Záhřebu, mauzoleum v Drniši a pamětní síň ve Vrpolje.
V roce 1951 navštívil Metrović Jugoslávii a stal se při svém krátkém pobytu Titovým hostem.
Od té doby se Meštrović reálně zabýval myšlenkou vrátit se domů, do Chorvatska, a strávit tam své stáří. Uskutečnění tohoto snu se však nedočkal - v roce 1962 jej zastihla v South Bendu smrt, zemřel na mrtvici.
Návštěvníci Splitu mohou kromě uvedených Meštrovićových muzeí obdivovat i sochy a pomníky přímo v městě - obrovskou sochu biskupa Řehoře z Ninu (Grgur Ninski) před severní bránou Diokleciánova paláce, pomník humanisty Marka Maruliće na Radićově náměstí (viz tematický článek: Marko Marulić a Split), sochu sv. Jana Křtitele (Sveti Ivan Krstitelj) v křestní kapli v někdejším Jupiterově chrámu v Diokleciánově paláci (viz tematický článek: Antický Jupiterův chrám ve Splitu).
Další informace: Fundacija Ivana Meštrovića - www.mdc.hr/mestrovic
