Hory v této oblasti patří k Dinárské horské soustavě, která bez zřetelnější hranice navazuje na severu na Julské Alpy. Je to soustava, která se v širokém pruhu (průměrná šířka 90 km a délka asi 700 km) prostírá jihovýchodním směrem k Černé Hoře a dále až k severním hranicím Albánie, východní větev pak uhýbá přes Metohijskou kotlinu k bulharským Rodopám.
 Velebit s kaňonem Mala Paklenica |
Na území Chorvatska se dělí na přímořské vápencové pásmo Dinárského krasu a na geologicky starší vnitrozemské pásmo Bosenských hor, z nichž je jen menší část na území Chorvatska, větší je na území Bosny.
Dinárský kras je tvořen silně zvrásněnými a značně denudovanými druhohorními vápenci. Velkou část tvoří holokras (úplně holý kras bez vegetačního krytu), v němž je půda odnesena a na povrch vystupují holé čisté vápence vytvářející rozlehlé škrapy; původně rovný terén je dnes velmi členitý - jsou zde hluboké závrty, polje, suché doliny s jeskyněmi a krasovými vyvěračkami.
Dinárské pohoří je nejvyšší horské pásmo v Chorvatsku, které horou Sinjal (mnohdy je však uváděna jako Dinara) dosahuje výšky 1831 m. Tato hora se nachází u hranic s Bosnou a Hercegovinou, východně od města Knin. Sinjal však není nejvyšším bodem Dinárského pohoří, tím je Troglav, vysoký 1913 m, který leží na území Bosny a Hercegoviny.
Na slovinskou část Dinárského krasu navazuje mohutná a široká vysočina Gorski kotar, nad niž se zdvihají horské skupiny Risnjak (1528 m) a Bjelolasica (1533 m).
 Kaňon Velika Paklenica |
Náhorní plošina Lika s četnými rozsáhlými polji je oddělena od moře vápencovým pohořím Velebit, které je v některých částech velmi obtížně přístupné. Velebit je nejdelší a nejvýraznější součást Dinárského krasu. Svou délkou 145 km je to nejdelší horské pásmo nejen v Chorvatsku, ale i v celé Dinárské horské soustavě. Největší výšky dosahuje Vaganským vrchem (Vaganski vrh 1758 m). Toto horstvo je svým rázem mimořádně působivé a je hlukoko ukotveno v dějinném povědomí Chorvatů, kteří k němu mají zvláštní citový vztah.
Severní část Velebitu byla koncem roku 2000 prohlášena národním parkem (Národní park Severní Velebit), celý Velebit je chráněnou krajinnoe oblastí (Park prirode Velebit) a již od roku 1978 biosférickou rezervací organizace UNESCO. V jižní části Velebitu je další chráněné území - Národní park Paklenica.
Horstvo je na západě ohraničeno Velebitským průlivem, na východě přechází v Lickou náhorní plošinu. Setkávají se na něm dvě vegetační oblasti - vnitrozemská a středozemní; obě výrazně ovlivňují zejména rostlinstvo Velebitu, které vyniká mnoha vzácnými endemity (nejcennější jsou třetihorní relikty) i jedinečným lesním porostem. Zatímco přímořskou část tvoří téměř holý kras, dodávající horstvu divoký, bizardní ráz, vnitrozemskou pokrývají vzácné, poměrně rozsáhlé lesy.
Vápenec určuje vzhled horstva, krasové jevy se tu vyskytují ve všech podobách. K nejefektnějším partiím patří bělostná skaliska přírodních rezervací Rožanski kukovi a Hajdučki kukovi (součást nového národního parku Severní Velebit). Na ploše 1 175 ha je soustředěno 50 vrcholů vysokých přes 1 600 m. Tvoří téměř neprůchodný labyrint skalních věží, prostřídaných zelení lesů (lesy smrkové a bukové, kosodřevina rostou v nepřehledných závrtech). Právě na tomto území byla v roce 1994 objevena nejhlubší chorvatská propast Lukova jama, která svou hloubkou 1 392 m je zároveň devátou nejhlubší propastí na světě. Byla pojmenována po speleologovi Ozrenu Lukićovi, který na Velebitu zahynul ve válce na začátku 90. let minulého století. Neméně působivá je i skupina holých, ohlazených masivních skal Tulove grede, které jsou vidět nad dálničním tunelem Sveti Rok.
 Tulove Grede |
K Velebitu neodmyslitelně patří i krásné Cerovacké jeskyně (Cerovačke spilje) v jihovýchodním cípu horstva. Velebit je zpřístupněn dvěma vysokohorskými stezkami, Premužićovou stezkou (Premužićeva staza), 50 km dlouhou, a Velebitskou vysokohorskou stezkou, která zpřístupňuje horstvo od severozápadu k jihovýchodu a je dlouhá 100 km (viz tematický článek: Premužićova stezka v pohoří Velebit). Překračují jej i silnice. Z pobřeží odbočuje jedna z větví Dinárského krasu na jadranské ostrovy.
Podstatně nižší a skromnější je navazující horské pásmo Kozjak nad Kaštelským zálivem. Stejnojmenným vrchem dosahuje výšky 779 m. Je to 20 km dlouhý hřbet, téměř holý, na straně k moři trochu strmější, na vnitrozemské straně zcela povlovný. Je potkán četnými turistickými stezkami. Na některých vrcholcích jsou pozůstatky starochorvatských kostelíků. Kozjak je oddělen směrem k jihovýchodu Kliským sedlem od pohoří Mosor, které vrcholem Veliki kabal dosahuje výšky 1 339 m.
 Biokovo nad Makarskou |
Velkolepý kaňon řeky Cetiny odděluje mohutný horský masiv Biokovo, jehož nejvyšší vrchol Sveti Jure dosahuje nadmořské výšky 1 762 m.Impozantní holá vápencová hradba Biokova tvoří působivou kulisu celé Makarské riviéře. Délka horstva je 36 km, šířka necelých 10 km. Těsně vedle sebe tu roste středomořská, alpinská a vnitrozemská vegetace (několik vzácných endemitů). Nejvyšší hora je zpřístupněna dobrou silnicí (mýtné). Několik vysokohorských stezek a horolezeckých cest vede nejzajímavějšími úseky. Biokovo, přechází na jihu v pásmo Rilić.
Méně výraznou částí Dinárského krasu je pásmo nad nejjižnější částí Dalmácie - Sniježnica (1 234 m), zčásti již na území Hercegoviny. K jihu pokračuje k podstatně vyšším horám - Ozren a Lovčen na území Černé Hory.
